Byl jsem nedávno v jednom rozhlasovém pořadu, kde jsme debatovali o víně. Pořád mě totiž trápí ta zakonzervovanost běžného spotřebitele, který víno pije hlavně proto, že se mu z něj točí hlava. Požitek z aroma a různosti chutí považuje za snobskou záležitost hodnou horních deseti tisíc a zdravou gastronomii má za finančně nákladnou. Zkrátka, nepátrá po původu vína, natož pak hroznů, ani po tom, jak a k čemu by se víno mělo pít. Hlavní motivací je pro něj cena. Jako své hosty jsem si pozval Branko Černého a Ditu Skřivánkovou, protože jsem chtěl vědět podrobnosti o Králi vín ČR. Soutěže vín jsou totiž jedním ze způsobů, jak našemu spotřebiteli pomoci, aby se při koupi snadněji orientoval zachovávaje poměr kvalita = cena.
Výstavy vín dříve u nás probíhaly poněkud neorganizovaně. Byla jiná chuťová i technická kriteria, jiné rozdělení vinařských oblastí, nebylo srovnání se světem. Vinařům mnohdy nezbylo nic jiného, než si ocenění rozdávat mezi sebou. No, člověk se alespoň nemohl splést. Téměř vždy pil oceněné víno. Ne, tohle není bezduchá kritika. Bydlím ve vinařském kraji a vím, že v jedné obci pod svatým Antonínkem není vinaře bez diplomu. Člověk si tehdy musel vyhodnotit víno po svém – většinou až druhý den. Kriteriem nebylo ono „chutná – nechutná“, ale „ bolí či nebolí hlava…“ Za dvacet let se odehrála v českomoravském vinařství plíživá, leč celkem viditelná revoluce. Změnila se technologie, zvýšila se kvalita vína, prosazují se biodynamické postupy a vinařské soutěže už nemají charakter vesnického souboje dvou šohajů o jednu galánku. Tedy, už ne všechny… Ale změnil se i spotřebitel. On totiž vyjel za hranice a prohlédl. Ano – mám na mysli „Pražáka“, bývalého hlavního zdroje příjmů moravských vinařů. Neoficiální marketingový slogan "Sudové víno z Moravy" už naštěstí moc nefunguje. Český milovník vína se už tak trochu vyzná. Možná že i víc než ten moravský. Toho hlava z vína dávno nebolí. Což ovšem neplatí o průměrném prototypu českomoravského spotřebitele bez specializace. Po hodinové rozhlasové debatě o hledání kvality na obranu zákazníka proti okrádání začaly telefonáty posluchačů. Někteří nás obvinili z propagace alkoholismu, někteří si spletli kvalitu s drahotou a spílali nám, že prostý občan na takové nóbl pití nemá. Že vysedává ve výčepech, kde se kultura konzumace zmítá v nulových hodnotách, zřejmě nikomu nevadí. Následoval dotaz posluchačky, co má dělat, když ji po pár doušcích vína pálí žáha. Utrousili jsme několik chlácholivých slov o snoubení vína se stravou a doporučili nápoje s minimem kyselin. Vzápětí jsem však pocítil silný pocit beznaděje. Telefonovala posluchačka a doporučovala své volající kolegyni moldavské víno. Po něm prý žáha nepálí. No… Branko Černý držel v dlaních svou hlavu a Dita Skřivánková měla v očích nechápavý výraz herečky Květy Fialové. (O moldavském víně jako průšvihu roku je na tomto blogu už řeč).
Řeknu vám, pořádáme výstavy našich domorodých vín, abychom uměli našemu běžnému spotřebiteli říct, jak se má orientovat při koupi lahve, abychom ho orientovali ke konzumaci darů naší země, abychom řekli, že není víno jako víno. Vše marno. Ta paní stejně sáhne po lahvi jen kvůli tomu, že je o třicet korun levnější. Moldávie nemoldávie. Víno jako víno. A nepotřebuje k tomu žádné soutěže. Jsme třicetikorunový národ. A tak namísto pocitu uspokojení, že člověk něco udělal pro osvětu vína, propadám beznaději. Zkrátka, je to jakoby hrách na stěnu házel. Francouzsky se to řekne "Jako bys čural do houslí". A když je beznaděj ještě větší, mají dokonce komparativ: "Je to jako bys čural do violoncella..."
