Svobodný obchod nutí k federalizaci Evropy

Svoboda je něco, co státům nenáleží. Neexistují skupinové názory nebo skupinová práva, zejména, pokud si jako skupinu nadefinujete národ. Zájmy, preference, svobodu i moc mají v rukou jednotlivci. A zájmy jednotlivců téhož národa se mohou velmi lišit, tak jaký národní zájem?

Národní zájem reprezentovaný politiky je ve skutečnosti soulad zájmu nějaké skupiny jednotlivců (dopravci, odboráři, zemědělci, banky, zelináři), jejichž schopnost a kreativita tlačit na politiky je srovnatelná se schopností politiků vydávat ultrahloupá rozhodnutí za starost o veřejné blaho.

V minulosti se "národní zájmy" takhle projevovaly v obchodní politice a ukončení přinesl až vznik EHS. Obchodní politika byla národním státům odňata a přešla na Komisi, svoboda jednotlivce byla rozšířena. O tom, že obchodní politika EU jako celku vůči zbytku světa podléhá stejným tlakům, není pochyb, leč svoboda ohraničená uvnitř největší ekonomiky světa je pořád více, než svoboda ohraničená národním státem.

Svobodný obchod je založen na tom, že subjekty spolu soutěží efektivitou své činnosti. Podtrhuji slovo své. On je zde ale koncept konkurence států, který dnes prosazují rádoby liberálové a který říká, že státy by si mezi sebou měly konkurovat prostředím - daňovým, regulačním atd. Ten koncept je vadný z principu, konkurence mezi státy je nefér vůči subjektům, kteří by podle tohoto konceptu měly hlasovat nohama. Proč opuštět domov? Navíc je tu dvojí neefektivita. Jednak ze špatného využití aktiv jen pro politiku, tedy vládní intervence způsobí neefektivní alokaci zdrojů, jednak pak mrhání penězi daňového poplatníka na přetahování zahraničních investorů mezi státy.

Koncept mezistátní konkurence je formou protekcionismu sofistikovanější úrovně i záminkou, jak subjekty obírat o další zdroje pod příslibem světlých zítřků s politickými zásluhami. Politické intervence pak mohou zničit nebo poškodit výsledky za normálních okolností efektivní činnosti lidí i firem.

Jde o peníze a o moc, jako vždy. Aby platil ideál svobodného obchodu, musí zákonitě platit i rovné podmínky ze strany veřejných institucí. Možnosti nefér zvýhodnění domácích subjektů jsou velmi široké. Když státy ztratily obchodní politiku, používali ke skrytému protekcionismu různé legislativní bariéry, např. standardy. Tuto praktiku utnulo až vzájemné uznávání standardů, vyjádřeno zásadou "co je dobré pro spotřebitele v jedné zemi EU, to je dobré pro spotřebitele ve všech zemích".

Pak jsou standardy technického a ekologického charakteru. Jistě jste zaznamenali, že Polsko má i dnes mnohem nižší normy proti znečištění, což zvýhodňuje tamní výrobce proti českým, aniž by byl dopřán Čechům jako kompenzace čistý vzduch, protože smog hranice nerespektoval nikdy.

Svobodný obchod zvyšuje efektivitu trhů, leč kurzové riziko vytváří konkurenční bariéru. Efekt měnové hranice odpovídá podle výzkumů ekonomů Rose, Rodgerse a Engela vzdálenosti 3000 km. Samozřejmě zde máme zajišťovací nástroje, nicméně ty nejsou zdarma a zejména pro menší podniky jsou nedostupné. To nás nevyhnutelně vede ke společné měně. Společná měna umožňuje zintenzivnění přeshraničního hospodářského styku a zároveň je intenzivní přeshraniční hospodářský styk podmínkou pro bezproblémové fungování společné měny. Další podmínkou je určitá synchronizace fiskální politiky zemí. Ano, synchronizace, která se časem bude prohlubovat, by byla bývala stačila, ale státy nebyly schopny dodržet ani to minimum. Mimochodem není pravdivý mýtus o ztrátě nezávislé měnové politiky. Pokud máte intenzivní hospodářské vazby přes hranice, žádnou nezávislou měnovou politiku ani nelze vykonávat. Před eurem následovaly všechny státy politiku německé centrální banky, česká centrální banka následuje eurozónu.

Nakonec dojdeme i k tomu, že některé daně vyžadují shodnou úroveň dříve, jiné později. Nejpomalejší synchronizaci si může dovolit nejméně mobilní faktor-práce. Díky rozdílnému zdanění příjmu fyzických osob mohou vytrvat i rozdílné sociální systémy evropských zemí po desítky let, zatímco DPH či spotřební daně a také daň z příjmu právnických osob a kapitálových výnosů vyžadují úplné sjednocení v řádu let, chceme-li se vyhnout nepříznivým dopadům do tržní alokace.

Pak je tu samotná legislativa, která usnadňuje orientaci po Unii. Podstatně lepší je právní řád jednoho znění než 27 různých právních řádů. Náklady na zjišťování různých prostředí na jednom trhu nejsou zanedbatelné a opět dopadají na sektor malých a středních firem.

Velikost trhu umožňuje konkurenci a tím větší efektivitu i v odvětvých, kde v národních státech vládly státní či přirozené monopoly, jako energetika, železnice nebo telekomunikace.

To vše dělá naší společnost bohatší. Evropská federace je trhu a svobodě za jinak stejných podmínek (stejně hloupí politici, cca stejný podíl socialistů a liberálů ve společnosti) přátelštější než systém národních států.

Veřejný sektor zde není od toho, aby vládl, ale aby sloužil nediskriminačně soukromému sektoru. A nejlépe mu poslouží tak, že se transformuje na strukturu vhodnější pro dnešní globalizovaný svět, tedy federaci. Tato cesta byla nevyhnutelná od počátků svobodného obchodu a její nevyhnutelnost roste s tím, jak další svobody začínají ignorovat hranice národního státu(pohyb lidí, kapitálu, informací). Jediná cesta, jak se lze federalizaci vyhnout, je tyto svobody opět do národních států uzavřít, tedy je omezit. A to si snad nikdo nepřeje.