ČEZ musí vydělávat a investovat

ČEZ může velmi dobře fungovat jako nástroj k zajištění strategických cílů energetické bezpečnosti, aniž by tím utrpěla jeho pozice efektivně řízené společnosti. Existují i snazší cesty k prosazení zájmů státu, ale žádná funkční.

Dilema levné elektřiny pro domácnosti

Slovensko šlo cestou zamrazení cen elektřiny do roku 2024, což je právně vachrlaté opatření, které beztak bude muset zaplatit. Jakkoliv to zní lákavě, nikdo sice neví, co bude v roce 2024, ale určitě nelze čekat ceny energií na úrovních loňského jara.

V případě ČEZ nic takového možné není ani teoreticky, legislativních překážek by bylo příliš mnoho, náš trh s elektřinou má na rozdíl od slovenského pokročilejší stupeň liberalizace. Naštěstí.

Nejdůležitější argument, proč to nedělat, je, že je to pitomost. Zní to krutě, ale opravdu ČEZ není od toho, aby pomáhal domácnostem, ale aby podnikal a vydělával peníze. Na pomoc domácnostem má stát nástroje sociální politiky, které jsou v českém podání o něco méně špatné, než si většina lidí myslí.

Pokud někdo přemýšlí, jak do toho zatáhnout ČEZ, není to o tom, že chce moc pomoci domácnostem, ale o tom, jak opticky zmenšit náklady takové podpory. Pouze opticky, reálně to nejde, není obědu zdarma. Takový přístup ale není v zájmu nikoho, pokoutné schovávání nákladů sociální politiky do státních firem je svým způsobem forma lži. Sociální demokraté v maďarsku lhali ve dne v noci a když se pak ukázal skutečný stav maďarského státu, přineslo to Orbánovi pevnou pozici trvající dodnes.

My se musíme smířit s tím, že musíme pomoci nemalé skupině obyvatel a že to prostě bude něco stát. Ale soustřeďme se na to, aby ta podpora byla přiměřená, adresná a transparentní. ČEZ do toho netahejme.

Dividendové hody

ČEZ má údajně nadměrné zisky, a proto se pošilhává po možnosti vyšší dividendy nebo dokonce rovnou po energetické dani, z takto získaných zdrojů navíc by se hradily podpůrné programy. Zní to skoro logicky, až na to že to opět není dobrý nápad, a navíc není moc kde brát.

ČEZ byl v posledních letech drasticky ždímán, výplata dividend několikrát překročila vytvořený zisk. Stát chce ždímat, minoritní akcionáři souhlasí, ale kdo se trochu vyzná ve výkazech, nemůže si nevšimnout horšící se finanční pozice ČEZu. Už předchozí vláda dokázala ždímat rychleji, než se zisk vytvořil, firma má záporný pracovní kapitál. Při navržení dividendy 48 Kč na akcii na místo managementem navrhovaných 44 Kč se ukázalo, že v obvyklém výplatním termínu ani nebude k dispozici dostatek hotovosti, a proto se posouval. Reálně zde hrozí, že dojné krávě utrhneme vemeno.

Z čeho tedy budeme financovat nové zdroje, když firmu připravíme o veškeré vydělané peníze? I lajk pochopí, že nelze mít pay out ratio nad 100% zisku dlouhodobě.

Sektorová daň je kontraproduktivní nesmysl. Trh funguje tak, že nedostatkové a drahé zboží, za které dnes elektřinu můžeme považovat, přitáhne nové investice do výroby, zboží přestane být drahé a nedostatkové a ceny poklesnou na úroveň, kde bude dosahováno obvyklé míry ziskovosti. Nic lepšího, než tento přirozený tržní mechanismus ještě nikdo nevymyslel. Sektorová daň nicméně pobídku k investicím v podobě vyšších zisků odstraní, investovat se bude méně a cena zůstane vyšší. To za lepení díry ve státním rozpočtu nestojí.

Pravidla na obtíž

ČEZ je soukromoprávní korporací kótovanou na burze, což státu v energetické politice i samotnému ČEZu v jeho krocích občas dost svazuje ruce. Nutno říci, že je to tak naprosto v pořádku. Jak jsem napsal na začátku, stát může s pomocí ČEZu dosáhnout svých strategických cílů, aniž by tím poškodil prosperitu a efektivitu podniku. To znamená, že to musí dělat takovým způsobem, aby jeho zásah zůstával v souladu s právem a trhem, nikoliv v nesouladu.

Mám větší důvěru k profesionálně řízené firmě obchodované na burze, která musí dosahovat solidních a předvídatelných výsledků a jednat transparentně, než ve speciální státem řízené firmy, kde se pro nás může ukrývat nejedno nepěkné překvapení. Tím spíše v případě jaderných bloků za stovky miliard korun.

Výstavba jaderných elektráren je ekonomicky velice rizikový projekt, doba mezi počátkem realizace a dokončením je dlouhá a nákladná. Participace státu na financováních a garancích musí být transparentní a otevřená všem soutěžitelům – pokud přijde EPH s tím, že chce postavit vlastní jadernou elektrárnu na vhodném místě, mělo by se této firmě dostat stejné vstřícnosti jako v případě ČEZ.

Rolí státu je vytvořit takové prostředí, kde budeme nové jaderné i další zdroje stavět rychle a bezpečně, což při projednávání stavebního zákona zní jako sci-fi. Nicméně pokud se nechceme dusit uhelným prachem nebo prodat svoji svobodu za ruský plyn, jiných možností se nám nedostává. Energetická bezpečnost není bezobsažný pojem, něco to stojí a stát musí být za něco takového připraven zaplatit.

Rolí ČEZ je fungovat transparentně, efektivně a předvídatelně, podnikat na základě akcionáři schválené strategie a vydělávat na tom očekávaný zisk, jehož část by měl investovat do dalšího rozvoje svého podnikání.

Bude-li stát i ČEZ dělat to, co mají, pak se daňový poplatník dočká jak energetické bezpečnosti, tak slušného zhodnocení státem vlastněných akcí.

Pokud začneme dělat z ČEZu nástroj sociální politiky nebo nástroj k budování pomníčků politických reprezentací namísto o racionální analýzy opřených investic, nedoplatíme se.