Důchody je třeba důsledně zprivatizovat, ne jen vyměnit monopolistu

S důchodovou reformou se to má prozatím tak, že se o nás kromě státu ve stáří postarají ještě penzijní fondy. Samozřejmě si proto připlatíme. Aby toho nebylo málo, stát se chce postarat i o mé stavební spoření, abych si náhodou, nedej Kalousek, se svými penězi nedělal to, co uznám za vhodné. Buďto je prostavím, nebo je svěřím penzijnímu fondu. Klasická filozofická otázka zní proč?

Nepřipadá mi moudré svěřovat státu (podívejte se, kdo a jak ho řídí) do péče můj důchodový blahobyt, protože to:

1) stojí příliš mnoho peněz z mého současného příjmu

2) zakládá to závazek státu na desítky let dopředu

Státní opatrovnictví je naprosto nekoncepční hned od svého prvního pilíře, který je zároveň trochu solidární a zároveň trochu zásluhový, výsledkem je, že je to naprosto nespravedlivý paskvil, který je pro svou snahu slučovat neslučitelné extrémně drahý.

Zásluhovost je přitom přesně to, co na bedra státu nepatří. Zásluhovost si dokáže ohlídat každý člověk sám, aniž by své zasloužené peníze musel předtím odevzdat státu. Ze současného systému, kdy se člověku s mnohem vyššími odvody nakonec vyplatí jen pár stovek více, než člověku s nízkou mzdou, asi nebude vnímat rozdíl jako ocenění své zásluhy, ale spíše se bude ptát, co komu provedl, že je ztrestán.

Důchodová reforma může být zákon o jednom paragrafu: Stát garantuje lidem narozeným po roce 19xx důchod ve výši xnásobku životního minima dovršením xx let věku, pokud odváděli daně po dobu nejméně xx let. Pokud odváděli daně po kratší dobu, náleží jim důchod ve výši x-y násobku životního minima.

Takový návrh už jste možná slyšeli, jmenoval se rovný důchod, v rámci Tlustého Modré šance. Jakkoliv je možné Tlustého nemuset, Modrá šance byl poslední program, který měl nějaké hodnotové základy a obsahoval skutečné reformy. Bohužel se Topolánek kamarádil více s Kalouskem a Tlustý byl utopen ve vířivce i s Modrou šancí.

Státu zůstává pouze první pilíř v ryze solidární podobě. Bude neskonale levnější, přestože bude muset být financován i průběžný systém pro lidi narozené před rokem 19xx. A kam se poděli další pilíře? Nikam, nejsou potřeba. To neznamená, že bychom neměli na stáří vlastnoručně spořit, ale nemá smysl, abychom to dělali pomocí státem nařízených nástrojů a ve státem nařízeném objemu.

Penzijní fondy jsou v takovém úpadku, že vám na stáří stejně nebo více vydělá obyčejný termínovaný vklad. Proč v úpadku jsou? Mají jisté klienty i pomocí třetího pilíře. Kdo má svůj byznys státem zajištěn, chová se jako monopol se všemi důsledky. Pokud budou muset opět tvrdě soutěžit o správu klientových financí, jenom jim to prospěje.

Záměr dnešní údajné reformy, že monopolní správu důchodů již nebude zajišťovat stát, ale penzijní fondy, je skutečně pouze pomocí penzijním fondům, vysokopříjmovým skupinám obyvatel to pomůže zanedbatelně, nízkopříjmovým nijak a zároveň se nijak nemění ani podstata systému, i nadále mu bude hrozit kolaps. To, co se děje, nelze nazývat privatizací důchodů, jak hlásá opozice (termín levice již nedostatečně odlišuje opozici od vlády). Privatizace je, pokud zdroje zůstanou nám.

Je pak na nás, zda je utratíme či uspoříme a v jaké formě. Zda je schováme pod polštářem, uložíme na termínovaný vklad, použijeme akciové, peněžní, dluhopisové nebo penzijní fondy nebo sami nakoupíme námi vybrané akcie. Je i naše právo spláchnout je do záchodu. Takový systém je skutečně zásluhový a skutečně spravedlivý. Leč touha politiků disponovat v různých podobách našimi úsporami je nezměrná.