Proč už nechci jezdit vlakem?

Jezdíval jsem rád vlakem, ale dráhy mě zradily, a i kdybych měl chodit do Prahy pěšky, do vlaku už nikdy nenastoupím! Kdy ta zrada nastala? Dlouho jsem pátral po příčínách tohoto svého extrémně negativistického postoje, až jsem se při nedávném úklidu svého psacího stolu dobral celé kruté pravdy. Ale začněme od začátku.

(c) Martin Pokrony

Odjakživa jsem býval milovníkem Československých a později i Českých drah. Již jako s malým děckem v kočárku jezdili se mnou rodiče, strýčkové a tetičky na nádraží. Procházky „na vláčky“ se pak prolínaly celým mým dětstvím. Rád jsem na nádraží vítával strejdu, který přijížděl Vindobonou až z Děčína. Největší detektivka pro mě bylo počítání vagónů u nekonečně dlouhých nákladních vlaků a požitek z plivání z mostu na čelní sklo lokomotivy nemohl překonat ani nepřemožitelný Prince of Persia I. Dvakrát do roka jsme jezdili s celou rodinou na nekonečně dlouhé výlety vlakem. A na cesty do stověžaté matičky nebylo společníka lepšího vlaku.

Jednou se to ale všechno zlomilo a český vlak mi začal být cizí a stále cizejší, až mi byl nejcizejším na celém světě. Totální odcizení ovšem kupodivu nesouvisí s častými výlukami, ani se stále se zvyšující cenou za stále horší služby. Nesouvisí ani s hygienickými podmínkami daleko mimo schengenský prostor a čas. Ani konkurence v rychlejší a levnější autobusové dopravě nehrála v mém rozhodování nikdy podstatnou roli. Je pravda, že jsem se zmlsal několika cestami německými supervlaky ICE, ale ani v tom netkví ona tajemná prapříčina.

„Zrušili mi staré jízdenky!“ uvědomil jsem si nedávno nad psacím stolem. Celé mé dětství odklepával dvojtaktní strojek na označování jízdenek v kanceláři přednosty stanice rytmus mých cest. Celé mé dětství se skrylo do toho tvrdého maličkatého kousku kartonu popsaného vždy několika cílovými stanicemi najednou – to kdybyste si náhodou cestou do Velešína vzpomněli, že jste už dlouho nenavštívili tetu v Číčenicích. Celou magii s mystikou vytlačila již před několika lety hysterická, uřvaná tiskárna, ze které lezou odporné cáry papíru.

Chtějí-li mě dráhy získat zpět, musí obnovit zašlou slávu kartónu! Teprve pak jsem ochoten opustit válečnou stezku, zakopat válečnou sekyru a s panem drážním radou a s nejstarším přednostou vykouřit dýmku míru (samozřejmě mimo budovu nádraží a mimo službu).