Pro dámu na balkóně

rozehrává geniální herec Bolek Polívka opět divadlo evropského formátu.

(c) Martin Pokorny

Celé své snažení a úsilí věnuje Mistr (jak si s nehranou skromností nechá Bolek Polívka říkat) dámě na balkoně. Dámě, která se ani neobtěžuje přijít se podívat. Dámě, kterou ani diváci nevidí. Ale kdyby náhodou přišla, musí to být dokonalé, aby – nespokojena - zase hned nezmizela. Nečeká nás ale žádná laciná narážka na Čekání na Godota.

Po celou dobu představení sledujeme metaforu života jednoho muže. Od dětství až do smrti je provázen různými motivy: od motýlů až po balónky. Tyto motivy slouží nejen jako metafora životních fází, stávají se z nich umělecké předměty, existují jako svébytné estetické objetky mimovy.

Nenásilně a přirozeně působí přechody motivů ze hry do přestávky a zpět z přestávky do hry. Když se Mistr vyplače do polštáře (neboť jeho dáma stále ještě nepřišla), je polštář vyždímán, Barin a Fretti začnou slzy stáčet do lahviček a prodávat po dvaceti korunách jako Umělcovy slzy. Zajisté nejsou o nic falešnější než slzy Panny Marie prodávané křesťanskými podvodníky v Lurdech necelých 2000 let po Marijině smrti. Prodáváním Mistrových slz, prolitých nad nenaplněnou láskou k dámě na balkoně, přechází první část představení volně do přestávky. Diváci se přetahují, kdo si slzy koupí, pomocníci je povzbuzují.

Motivy jsou dále využívány i mimo prostor samotného divadelního sálu. O přestávce svolávají Barin a Fretti diváky do sálu, majíce na rukou připevněny balonky. Ty si nakonec připevní Bolek Polívka a sehraje s nimi podobnou etudu jako prve s motýly.

Představení nemá hluché místo. Již od začátku vidíme, že je veškerý nábytek (v prostoru za hranicí opony) nakloněn směrem na diváka. I tento motiv je překvapivě rozvinut dále v druhé půli hry. A balónky též celé představení končí v jedné veliké a působivé metafoře smrti.

Díky a všechno nejlepší k dnešnímu svátku!