Po několika hodinách od přistání vstupujeme do prostor kýženého hotelu. Pouze se ubytujeme a půjdeme už konečně spát. Pouze?
17.
Otevírá nám rozespalý sekuriťák s prakem v ruce. Evidentně není z našeho příjezdu nadšený. Kdo by taky byl, když je probuzen o půl čtvrté ráno. Ale to už vjíždíme na dvůr hotelu.
„Vidíte, Leontýne, ono to funguje i v Africe.“ řekl jsem mu.
„Ano, hmm, jsem rád, že se moje teorie nepotvrdila, hmmm.“
Při vystupování z auta jsem zaregistroval, že si sekuriťák opět lehá ke zdi vedle svého kolegy. Jeho kolega byl zřejmě vyšší šarže, protože vedle něj ležel kalašnikov. „Náš“ sekuriťák byl vybaven pouze prakem a čtyřmi kameny. Během pár vteřin už zase spal.
„Je dobře, že tady kluci jsou a že nás budou chránit. Aspoň se v noci nebudu bát.“ pronesl jsem.
„Ano, hmm, ostraha tu je na vysoké kvalitě.“ odpověděl mi Leontýn.
Vstupujeme do recepce. Recepční se právě probudil a zívá na cele kolo.
„Dobrý večer, máme tady zarezervované ubytování.“ sdělil jsem mu a strčil mu před nos papír s vytištěnou rezervací.
Chvíli na něj civěl, potom začal něco ťukat do klávesnice, po pár vteřinách se na mě podíval a sdělil mi ne příliš radostnou informaci:
„Je mi líto, pane, ale vaši rezervaci tady nevidím.“
„Tak se podívej ještě jednou a pořádně, máme tady černé na bílém potvrzenou rezervaci z booking.com.“ řekl jsem mu mírně naštvaně.
„Dobře, podívám se ještě jednou, pane.“
„To bych byl velice rád, přece mi nechceš namluvit, že je ten papír totálně na hovno.“ přestal jsem se ovládat při vidině toho, že se jen tak brzy do postele nedostanu.
„Opravdu to tady nevidím, pane.“
„Ok,“ říkám smířen s naším osudem, „když nevidíš, tak nevidíš. Dej nám teda tři pokoje, ať už se konečně vyspíme.“
„Bohužel nemáme tři volné pokoje, pane,“ řekl mi s ledovým klidem, „můžu vám nabídnout pouze jeden třílůžkový apartmán, pane.“
„Vyser se už na toho pana a dej nám tři jednolůžáky.“ zakřičel jsem na něho při vidině noci strávené s Leontýnem v jedné místnosti.
„Obávám se, že to nebude možné, pane, máme k dispozici jen jeden trojlůžkový apartmán.“
„Dej nám teda klíč a jdeme.“ rezignoval jsem.
„Ještě potřebuji vidět vaše pasy, pane, a musíte vyplnit formulář.“ sdělil mi a podal tři tiskopisy.
Zběžně jsem formulář přelétl očima.
„Vždyť jsou na něm stejné údaje jako v pasu. Co kdyby sis naše pasy ofotil a informace tam doplnil. Do konce směny máš dost času, tak ať se tu nenudíš.“ navrhnul jsem mu.
„Obávám se, že vám v tom nemohu pomoci, pane.“
Obrátil jsem se na Victora, který celou dobu postával opodál a vůbec se do naší konverzace nezapojoval: „Victore, co kdybys nám pomohl. Zkus ho přemluvit, ať to vyplní za nás.“
Victor se na mě podíval jako na blbce a rozchechtal se na celé kolo. Pochopil jsem, že nám nepomůže. Vzal jsem do ruky tužku a začal vyplňovat formulář. Zabralo mi to asi 5 minut. Romanovi taky. Jen Leontýn si s ním zjevně nevěděl rady. Zeptal se mě, jestli neznám číslo jeho pasu a datum narození. Tak jsem mu navrhnul, ať si pas otevře a zmíněné informace opíše. Podíval se na mě jako na vola. Stejně jako před chvílí Victor. Začal jsem pochybovat o svém duševním zdraví. Naštěstí se Roman rozesmál na celé kolo, čímž mě ujistil o tom, že tím volem tady opravdu nebudu já.
S obtížemi, ale přece, se mi podařilo vyplnit Leontýnovu ubytovací kartu. Odevzdal jsem ji recepčnímu a požádal o klíč od pokoje. Ten nám ale vydal až po zaplacení (v Africe je totiž pravidlo platit všechno předem). Ještě jsem se zeptal, jestli nám neprodá něco k jídlu a k pití, ale opět se na mě podíval jako na idiota (během pár minut to byl už třetí člověk!) a začal se hurónsky smát.
Se smíšenými pocity jsme opustili budovu recepce. Sice budeme hladoví a žízniví, ale za chvíli už budeme konečně spát. Konečně!
