Jak jsem těžil zlato v Ghaně 47

Odchod z pláže - celkem banální záležitost. Nikoli však v Ghaně, kde se na nás přisáli dva "příživníci".

47.

Během dne jsem se několikrát pokusil dovolat našim partnerům. Ani jeden mi nevzal telefon. A ani nereagoval na sms zprávy. Probrali jsme situaci s Romanem a dali jsme jim čas do pondělí večer. Pokud se neozvou, přebukujeme letenky a poletíme domů. Proto jsem jim poslal ještě jednu sms s touto informací. Ve vteřině mi zavolal Aaron, že se večer musíme sejít a vážně si promluvit. Po něm se mi dovolal Victor a po Victorovi Derek a oba mi sdělili v podstatě totéž. Domluvili jsme si tedy schůzku na dnešní večer na 18.00 u nás v hotelu. Vzhledem k tomu, že už bylo skoro pět odpoledne, bylo jasné, že přijdeme pozdě. Ať si počkají. Je třeba začít používat jejich vlastní zbraně…

Nadešel čas opustit pláž. Normálně člověk sbalí ručník a plavky a odejde. Nikoli však v tomto plážovém klubu. Jakmile Lisa zmerčila, že se chystáme odejít, hned byla u nás a žádala výplatu za celodenní práci. Dal jsem jí 10 cedi za snahu. Víc si nezasloužila. Ale zjevně měla opačný názor. Začala na mě hulákat cosi v místní řeči, čemuž jsem samozřejmě nerozuměl (asi to nebylo nic lichotivého), ale potom zmírnila tón a přešla do angličtiny:

„To je málo. Celý den o vás pečuju jako o své syny, a vy mi dáte takovou almužnu. Chci minimálně 200 cedi,“ řekla si drze o zvýšení své mzdy.

„Když nejsi spokojená, tak mi vrať těch deset cedi a nedostaneš nic,“ vyštěkl jsem na ni naštvaně.

„Nic nevrátím a ještě chci přidat,“ nedala se odbýt. „Tvrdě jsem pro vás celý den makala, tak to musíte ocenit!“

„Pod pojmem tvrdá práce si představuju něco úplně jiného, a ne to cos dnes předvedla,“ vřela ve mně krev.

„Pracovala jsem tvrdě a je třeba to ocenit,“ trvala si na svém.

„Tak mi tě teda oceňujeme a taky oceňujeme vše, cos pro nás dnes vykonala, děkuji,“ sdělil jí Roman a zavelel gestem k odchodu.

„Ne, ne, ne, ne, ne! Musíte mi zaplatit. Vždyť jsem vám zařídila jídlo a pití a skvělé místo na ležení a masáž. Beze mě byste nic z toho neměli.“

„Myslím, že bychom to zvládli i bez tebe,“ odsekl jí Roman.

„Nezvládli. Já tady všechny znám a dovedu vše zařídit na vysoké úrovni. A proto za to chci řádně zaplatit.“

„Buď si vezmi 10 cedi nebo nic. Neměli jsme spolu žádnou smlouvu. Ani písemnou, ani ústní. Tak ber nebo nech ležet,“ kontroval náš právník.

„Ne, chci 200 cedi nebo nic.“

„Takže nic. Díky a měj se hezky,“ pokusil se naši debatu uzavřít Roman.

„Musíte jí zaplatit a mně také,“ vstoupil do debaty náš ochránce.

„Nemusíme nic. Jak už jsem řekl, neměli jsme ani s jedním s vás žádnou smlouvu, takže vám nemusíme nic platit. A teď už jdeme, nemáme čas na to se tady s vámi vybavovat,“ učinil další pokus o ukončení naší konverzace Roman.

„Musíte, protože jsem vás hlídal a nic se vám nestalo. Nebýt mě, tak jste mohli dopadnout špatně. Ale protože jsem vás chránil, tak jste v pořádku.“

„Ale my jsme o tvé služby nežádali, takže nebudeme nic platit,“ sdělil mu Roman vyšším hlasem.

„Chránil jsem vás a chránil dobře. Za to vyžaduji obvyklou taxu 300 cedi,“ šokoval nás svým požadavkem „náš ochránce“.

„Je vidět, že jsi veselá kopa,“ pochválil ho Roman, „a proto, že máš úžasný smysl pro humor, tak ti taky dáváme možnost volby – 10 cedi nebo nic. Myslím, že za to posedávání na lehátku to je až až.“

„Chci 300 cedi, jinak odsud neodejdete,“ zahrozil nám ochránce.

„Tak nás zkus zadržet,“ odvětil mu Roman. „Ale říkám ti jedno, jestli se o to pokusíš zažaluji tě za omezování osobní svobody!“

„Ale vy jste nás špatně pochopili,“ promluvil jsem k našim „věřitelům“, abych ukončil tuto nesmyslnou a bezvýslednou diskusi. „Nemáme u sebe dostatek hotovosti. Vaši cenu samozřejmě respektujeme a zítra, hned jak přijdeme, vám zaplatíme za dva dny a k tomu ještě drobný bonus za čekání. Dostanete každý 1000 cedi. Souhlasíte?“

„Anoooooo,“ zvolali oba nadšeně. „Už se těšíme na zítra.“

„Zítra vám poskytneme ještě o třídu větší služby než dnes,“ slíbila Lisa za oba.

„Super, taky se těšíme. Takže těch 10 cedi berte jako zálohu,“ přidal se Roman.

Rozloučili jsme se jako nejlepší přátelé. Tolik radosti a veselí jsem již dlouho nezažil. Chovali se jako malá děcka. Poskakovali, výskali a tančili a od vřelých objetí a vášnivých polibků nás zachránil Leontýn, kterého jsme před nás nastrčili jako ochranný štít. Když se vydováděli a poobjímali a popusinkovali s Leontýnem, mohli jsme v klidu vyrazit k taxíku. Když jsme byli v půli cesty, ještě za námi přiběhl ochránce a povídá: „Protože jste k nám tak štědří, dám vám zadarmo jednu dobrou radu: ,Přemýšlejte…!'“ Ukázal si prstem na spánek a pokýval při tom vševědoucně hlavou.