Jak jsem těžil zlato v Ghaně 49

Podařilo se nám zažehnat první vážnější spor. Nyní bylo na čase to oslavit. Za naši skupinu byl k oslavám vybrán Leontýn.

49.

Když se Derek vyblbnul, dali jsme si skutečné pivo. Kluci byli jako vyměnění – naprostý opak toho, v jakém stavu sem přišli. Vyváděli jako malé děti. I jindy odměřený a seriozní Aaron se smál na celo kolo a přitom se lámal v pase a plácal do kolen.

Když se uklidnil, navrhnul Derek, že nás zve všechny do nočního klubu: „Otevírá se o půlnoci, takže o půl dvanácté vás vyzvednu.“

Zkoušeli jsme s Romanem protestovat, protože se nám nechtělo trávit noc v nějakém pajzlu s nepředvídatelným Derekem, který už měl teď hladinku, což smrdělo průserem, ale byl neoblomný. Leontýn se jen usmíval. Evidentně se těšil.

Kolem jedenácté se kluci zvedli a vyrazili k domovům se převléci na velkou noční akci. Loučení u jejich vozu bylo velkolepé – dlouhá objetí, vehementní potřásání pravicemi a vzájemné ujišťování se o tom, jak náš obchod pokvete. Když se za nimi zavřela brána, uvědomil jsem si, že pro nás chtějí přijet za půl hodiny. Bylo mi jasné, že to nestihnou, ale ani mě to nijak netrápilo. Zřejmě už jsem byl lehce otupělý africkou realitou.

Odebrali jsme se do svých pokojů. Roman a já spát (pro jistotu jsme vypnuli mobily) a Leontýn se hodit do gala. Po náročném dni jsem usnul rychle. Myslel jsem si, že jsem zachráněn, ale opak byl pravdou. O půl třetí mě vzbudilo bušení na dveře. Za dveřmi stál Derek s hihňajícím se Leontýnem a začal na mě hulákat, ať se rychle nachystám. Omluvil jsem se mu s tím, že mi není dobře, že jsem něco špatného snědl. Naštěstí mi to zbaštil a popřál brzké uzdravení. Romana se jim vzbudit nepodařilo. Doprovodil jsem je k vozu, kde čekali vyšňoření Aaron s Victorem, a popřál jim hezkou zábavu. Pak jsem se vrátil do postele.

Ráno, když jsem šel na snídani, zahlédl jsem, jak se prudce otevřela hlavní brána do hotelového dvora. Na ní byl přilepený Leontýn a pomalu se posouval ke zdi. Když se brána s bouchnutím zastavila o zeď, Leontýn sebou pleskl o zem. Namáhavě vstal a chtěl si to zamířit rovnou k recepci, ovšem fyzikální síly se proti němu spikly. Brána se začala působením gravitace zavírat a trefila nebohého Leontýna do hlavy, takže opět upadl na zem. Posadil jsem se na zápraží recepce a jal se pozorovat Leontýnovu odyseu. Když se opět dostal na nohy a vybalancoval svůj postoj, vykročil rázně směrem k recepci. Ale fyzika byla opět proti němu. Noha sice vyrazila rovně, ovšem tělo se vydalo směrem doprava takovou rychlostí, že se zastavil až o zeď hotelu, kde se opět sesunul k zemi. Když se zvedl, provedl zaměření objektu recepce a zase se vydal na cestu. Směr k vytýčenému cíliy ztratil ihned během prvního kroku. Tentokrát ho fyzikální síly dovedly ke zdi hotelového dvora, o kterou se zabrzdil a od níž se posléze odrazil k dalšímu pokusu trefit recepci. Po několikaminutovém slalomu se mu jí podařilo dosáhnout, ale netrefil dveře, a tak zatočil doprava pokračoval ve svém slalomu směrem k bazénu. Přesunul jsem se proto do přístřešku, abych i nadále pozoroval jeho anabázi. Zde se ke mně připojil Roman. Objednali jsme si snídani a s nohami na stole pozorovali Leontýnův sportovní výkon. Shodli jsme se, že by mohl klidně reprezentovat Ghanu na zimních olympijských hrách. Za pár minut se Leontýn přiblížil k bazénu, kde to pro něj začalo být nebezpečné. Mrkli jsme s Romanem na sebe a oba jsme hned pochopili, co si ten druhý myslí. Teď jen zbývalo vyslovit tuto myšlenku nahlas. Oba jsme čekali na toho druhého. Nakonec jsem to nevydržel já a vyřkl jsem ji nahlas:

„Pojďme ho nechat utopit!“