Jak jsem těžil zlato v Ghaně 50

Leontýn se vrací z nočního klubu v povznesené náladě. Nezadržitelně míří k bazénu, kde mu v jeho stavu hrozí nebezpečí utonutím. Bez nás nepřežije. Pomůžeme mu?

50.

Myšlenka nechat Leontýna utopit byla nesmírně lákavá. Elegantním způsobem bychom se zbavili koule na noze, která nás tížila.

„Tak se schováme v zahradě a budeme předstírat, že jsme ho dnes neviděli,“ navrhnul Roman.

„Jdeme tam,“ souhlasil jsem.

„I když ono to není tak jednoduché,“ zamyslel se. „Viděla nás servírka, když nám nesla snídani. A taky nás mohl vidět Tony.“

„Tony spí,“ opáčil jsem a ukázal hlavou směrem k bazénu, kde na lehátku spočíval náš čistič bazénu.

„Možná ne. Možná jen dělá, že spí,“ kontroval Roman. „Asi bych ho nechal žít. Myslím, že s ním bude méně problémů než bez něho. Viděla nás servírka a mohla by nás prásknout, že jsme mu nepomohli. A z toho by mohly být oplétačky s policií a klidně bychom mohli skončit i ve vězení.“

„Máš pravdu,“ rezignoval jsem. „Leontýn mi za pobyt v ghanské base nestojí.“

„Přesně tak. Nechme ho žít.“

„Dobrá, darujme mu život,“ ukončil jsem naši rozpravu.

Naše debata byla nicméně zbytečná, neboť Leontýn rozhodl o svém životě za nás. Než jsme se stačili shodnout na tom, zdali ho zachráníme či ne, upadl asi dva metry od bazénu obličejem na zem a usnul.

„Tony,“ zahulákal jsem na spícího manažera bazénu, „pojď ho zvednout a odvést na pokoj.

Tony jen otevřel napůl jedno oko a sdělil mi, že nemůže, že má moc práce.

Abychom se nemuseli dívat na spícího Leontýna, přesunuli jsme se do zahrady za přístřešek, kde jsme hodlali vypít svou ranní kávu a poradit se, co podnikneme, protože bylo zřejmé, že i dnes bude bazén mimo provoz, a nechtělo se nám trávit horký den bez možnosti se zchladit. Výsledkem naší porady byl plán zajít si někam zaplavat a dát si dobré jídlo. Proto jsem vyrazil na recepci získat patřičné informace. Recepční mi poradila hotel Mövenpick situovaný nedaleko od nás. A také mě požádala o zaplacení účtu.

„Zaplatím kartou,“ sdělil jsem jí.

„Nešlo by to hotově, pane?“ zeptala se zděšeně.

„Nešlo. Nemám dost hotovosti,“ nedal jsem se odbýt.

„Tak zkuste vybrat v bankomatu a zaplatit hotově.“

„Bankomat mi dá jen 100 cedi,“ zalhal jsem. „To na naši útratu nestačí.“

„To opravdu nestačí,“ uchichtla se a natáhla se pro platební terminál.

„Dělá to 4500 dolarů,“ sdělil jsem jí, abych ji ušetřil počítání.

„Promiňte, pane, ale budu to muset spočítat.“

„Co bys počítala, včera to už spočítala tvá kolegyně.“

„Nezlobte se, ale budu to muset spočítat znovu.“

„Ok, tak počítej.“

I když se jednalo o kolegyni s více zkušenostmi, bojovala s čísly stejně jako její včerejší kolegyně. Aritmetika měla v tomto nerovném souboji jasně navrch. Proto jsem jí dal čas do večera a šel se připravit na další dobrodružnou výpravu do neznáma.

Za několik málo okamžiků jsme se sešli u recepce. Než jsem požádal recepční, aby nám zajistila taxíka a domluvila cenu, zaskočil jsem zkontrolovat Leontýna. I když bylo teprve brzké dopoledne, slunce už pěkně peklo. Levá část Leontýnova obličeje spočívala na dlažbě, avšak pravá byla vystavena rannímu žáru a začínala se barvit dočervena. Po tomto zjištění jsem se spokojeně vrátil na recepci.

Recepční nám odchytila taxík, domluvila cenu, a než se vrátila ke svým výpočtům, požádal jsem jí, aby se postarala o našeho kolegu.

„Mr Chu-rack si nepřeje být rušen. Nechejte ho v klidu odpočívat. Za žádných okolností s ním nehýbejte. Miluje slunce, a kdybyste se ho pokusili přesunout do stínu, strašně by se zlobil!“

„Jistě, pane, spolehněte se,“ odpověděla mi a zmizela za vraty hotelu.