Jak jsem těžil zlato v Ghaně 14

Seznamujeme se s Victorem a vyrážíme do hotelu. Máme hlad a žízeň, proto se cestou zastavujeme koupit nějaké jídlo a pití.

14.

Nějaké vřelé přivítání obchodních partnerů, kteří jim přiváží nemalé peníze, se zde asi nenosí, pomyslel jsem si. Byl to zřejmě jeden z těch mnoha kulturních rozdílů, na které bylo nutné si zvyknout. Ale oproti tomu, co jsme zde zažili během této návštěvy (a návštěv příštích), to byla zanedbatelná malichernost. Člověka to však zamrzí. Zvláště poté, kdy každý mail, který jsme od Victora za posledního půl roku obdrželi, začínal slovy Drazí (nejdražší, vážení, ctění atd.) partneři. Potom se potkáte tváří v tvář a naprosto chladné přivítání.

Leontýn nás představil. Podali jsme si s Victorem ruce (měl stejně „pevný“stisk jako Aaron, tj. leklá ryba, a stejně tak se při podání ruky zahleděl někam bokem) a vyšli z klimatizovaného letiště ven, vstříc africké noci. Před východem z letiště se tísnil dav lidí všemožného ražení – taxikáři, naháněči taxikářů, nosiči zavazadel, pomocníci nosičů zavazadel a kdovíkdo ještě, kteří se na nám snažili za každou cenu vnutit své služby. Řekli jsme jim, že máme odvoz od našich ghanských partnerů, takže nás přestali „obtěžovat“. Ale jakmile se od nás první skupina odtrhla, přidala se další. Tak to šlo celou cestu až na parkoviště. Dokonce i při nakládání kufrů do auta se nás spousta lidí snažila přesvědčit, ať jedeme s nimi. Jedinou skupinou, která nikoho nepřesvědčovala a nikomu nic nenutila, byli řidiči hotelových dodávek, protože většina hotelů poskytuje v ceně ubytování odvoz z a na letiště. Ti jen drželi cedulky se jmény a čekali, až se k nim dotyčná osoba dostaví. Stejnou službu nabízel i náš hotel Unique Palace, ale Victor mi v mailu oznámil, že nás do hotelu zavezou, protože jsme jejich partneři a jejich povinností je se o nás postarat.

Nasedli jsme do auta. Další, dnes již třetí, prudký přechod z horka do zimy nebo naopak. Přesněji do překlimatizovaného taxíku.

„To je zvláštní, že pro nás nepřijeli vlastním vozem, když obchodují se zlatem.“ namítl jsem.

„Victor neřídí, hmmm, nemá řidičský průkaz.“ odpověděl mi Leontýn.

„Tak proč si berou taxíka a nepřijedou pro nás firemním autem s řidičem?“ odvětil jsem mu.

„Protože, hmmm, všechna jejich auta už spí.“ ukončil naši debatu Leontýn.

Vyrazili jsme směrem k našemu hotelu. Požádal jsem Victora, zda-li by nám cestou nezastavil na nejbližší benzinové pumpě, kde bychom si koupili nějakou drobnost k jídlu a hlavně něco k pití. Hlad a žízeň už byly enormní. Asi za 10 minut jsme zastavili na Shellce. Vyskočili jsme z auta a vtrhli jsme dovnitř jako banda bankovních lupičů. Až se nás personál leknul. Nikdy předtím asi nic takového nezažili. Africké tempo je opravdu mnohem, mnohem pomalejší než to naše, což se mimo jiné projevuje například pomalým vstupem do obchodu čerpací stanice. Pití nebyl problém. Vzali jsme si každý 1,5l láhev vody. Nabídka nápojů byla velice pestrá, to se však nedalo tvrdit o nabídce něčeho k snědku. Na náš standard jsme mohli zapomenout. Na výběr jsme měli plechovky kešu oříšků, čokoládové tyčinky globálních výrobců nebo nic. Zvolili jsme první dvě možnosti. S myšlenkou konečného ukojení hladu a žízně pádíme k pokladně. Už jenom zaplatit a můžeme se do toho pustit. Placení se však ukázalo jako problém - přijímali pouze místní měnu. Díky Leontýnovi jsme si nevyměnili peníze a dolary nám odmítli přijmout. Snažili jsme se s nimi smlouvat a všemožně je přesvědčovat, dokonce jsme jim nabízeli dvojnásobek ceny kupovaného zboží, ale nebylo to nic platné. Zbývala nám poslední naděje. Victor! Pokorně jsem se ho zeptal:

„Victore, nepůjčil bys nám nějaké cedi? Zítra ti je vrátíme.“

„Nemám peníze!“ zněla jeho rezolutní odpověď.