Listy z Umwurfu

Konečně skončila Sahara a dá se zase žít, ochladilo se, občas prší, no prostě paráda, opět mohu vyrazit do hor. Začala má sezóna podbarvená poryvy větru, provazci deště, blátem i mlhou, plískanicemi, sněhem a třeskutým mrazem, ale i slunečními paprsky, prostě podzim, zima a jaro. Letňáci jsou schoulení doma v teple, přičemž v lese je o něco klidněji, no a my, tedy mechy, lišejníky a já jsme všichni dohromady štěstím celí bez sebe.

Umwurf si musíš najít sám, neboť k němu nevede žádná značená cesta, je prostě schovaný někde v hlubinách, či výšinách hor, uprostřed lesů, kde tě nebudou otravovat zástupy turistů a podobně. Z keltských míst v horském masivu Vosges mám velmi rád zdejší Stonehenge, tedy La Porte de pierre, neboli Dveře z kamene.  Z hory tam také stoupá mocná síla. Ale Umwurf je komornější, klidnější, neznámý, no a dějí se mezi ním a mnou věci, hora ke mně svou klidnou řečí svým způsobem promlouvá a já ji naslouchám.

https://fr.wikipedia.org/wiki/Porte_de_pierre

Minulý víkend jsem konečně zase vyrazil do hor, skončila vedra a dá se to přežít. Na Windy předpovídali déšť mezi polednem a druhou hodinou, nespletli se. První liják jsem přečkal v přístřešku pro turisty, druhý pod velikým dubem. Jelikož jsem vyrazil jen tak nalehko bez goretex hader a jen s podzimním spacákem, nechtěl jsem zmoknout. Podařilo se, na vrchol hory jsem vylezl suchý. Všude kolem bylo mokro, no a tak jsem se rozhodl, že nepostavím stan a budu bivakovat v „jeskyni“. Znovu začalo pršet a tak jsem si dal hodinovou siestu. Když jsem se probudil, svítilo slunce a dešťové mraky se odebraly někam směrem na východ. Nejdříve jsem se prošel okolím, nafotil pár fotek, no  pak začala klasická rutina, sekera a dřevo na noční oheň. V tašce ze supermarketu jsem si vynesl barbecue na jedno použití, kdysi jsem to koupil a pořád to leželo v garáži, tak jsem se rozhodl, že to konečně vyzkouším. Oba dva zhruba čtyř centimetrové kotouče hovězí svíčkové dopadly naprosto skvěle, jeden byl medium růžový, druhý krvavý, jak to mám rád. Jen se solí a pepřem, paráda. K tomu kus sýra, chleba a víno, co více si přát, že…

Sestoupila noc a přikryla mne svou temnou pokrývkou, les se jako vždy ponořil do hlubokého ticha. Seděl jsem před ohněm a poslouchal jsem z malého rádia Straussovu instrumentální interpretaci Nietzscheho filozofického díla „Tak pravil Zarathustra“, když to najednou přišlo. Mohutně brutální zvukový výron, něco jako bučení krávy, ale mnohem drsnější a divočejší.  A znova a znova. Musím se přiznat, že jsem začal srát strachy kostky. „Medvědi tady normálně nejsou, co to je?“ honilo se mně hlavou. Vrhl jsem se k sekeře a začal jsem freneticky sekat všechny zbylé kusy větví, naházel jsem je do ohně a seděl jsem pak před ním se sekerou v ruce. Jsem si připadal jako černí z noční hlídky při výpravě za zdí u jiných, trůny a tak, ty vole, docela síla. No  a to „cosi“ se pak odebralo troubit jinam. Byl to Cernunnos, tedy jeho pozemská podoba v době jelení říje, jenž mne pozdravil, či varoval? Těžko říct. To jsou prostě takové zákonité náhody, jimiž je náš život protkán.

Umwurf.