Prokletý Harrachov

Harrachovský můstek HS 142 o víkendu hostil Světový pohár ve skocích na lyžích. Přijely všechny světové hvězdy a mělo to být velké, jenže všechny plány nakonec zhatilo (jako obvykle) počasí. Jak to všechno vypadalo z pohledu fotografa?

Úprava bubnu můstku HS 142

Proběhla pouze kvalifikace a sice v sobotu ráno, když její konání v řádném termínu v pátek odpoledne nedovolil silný vítr. Jedno tréninkové kolo a jedno kvalifikační, to je tedy vše, co z velké světové události nakonec zbylo (a které jsem nestihl).
Harrachovské můstky jsou prokleté, během uplynulých pěti let byli rozhodčí donuceni nepřízní počasí zrušit deset závodů; naposledy lety na lyžích v roce 2008, z kterých se ale uskutečnilo alespoň jedno závodní kolo. Na vině byl i tentokrát silný vítr; samo husté sněžení by nevadilo, ale poryvy větru nad 10 m/s ohrožovaly zdraví skokanů. S větrem tu jsou ostatně problémy neustále – zbytek původního lesa na Čerťáku, po uvolnění místa pro velký a mamutí můstek, zničil také vítr a tím zmizela přirozená ochrana. Sítě proti větru stěží ochrání mamuťák, na HS 142 "nedosáhnou".
Jak vypadá situace pod můstkem, když se čeká na skoky? V tiskovém centru je narváno, všechny židličky a stoly obsazené. Naštěstí je tu teplo (pokud nesedíte blízko vchodu, kde pořád někdo courá a dovnitř nepříjemně táhne) a dostatek jídla a pití. Hned po příchodu se dozvídám, že zkušební kolo v 15 hodin je zrušeno a začíná se rovnou naostro závodit o hodinu později. Mám skoro dvě hodiny času, které vyplňuji jídlem, pitím, čtením knihy a surfováním po netu; wifi je naštěstí zdarma pro všechny. V 15:15 pronikne dovnitř hlášení komentátora z rozhlasu, že se start odkládá o půl hodiny. Nikoho to nepřekvapuje, venku se žení všichni čerti, poryvy větru a bubnování vloček na střechu novinářského stanu je slyšet každou chvíli. Uplyne půlhodina a na vchodových dveřích vedoucí tiskáče přeškrtává čas 16:30 a pod něj dopisuje 17:00.
Čekání se prodlužuje. Můžete zkusit vyrazit ven lovit skokany, jak vykukují skrz okna buněk na oblohu nebo jen sedět a čekat, ačkoli naděje je minimální. Další odklad na 17:30. Za další půlhodinu se dozvídáme to, co každý čekal: sobotní závody se ruší, další pokus v neděli ráno v 9:30. Tiskáč otvírá o hodinu dříve, bude dostatek času na snídani.
Ráno nevypadá počasí o nic líp, pořád hustě chumelí a sem tam zafouká. V osm hodin vyrážím spolu se skokany lanovkou nahoru na věž. Organizátoři vyfukují nájezdovou stopu, ale vítr sníh vrací zpět a deset metrů za nimi je stopa opět zapadaná sněhem. Z vysílačky slyším, že se start odkládá tradičně o půl hodiny. Stále fouká, vločky bodají do tváře. Všichni nahoře si myslí, že se skákat nebude, přesto následuje další odklad o půl hodiny. Vzdávám to a pomalu šlapu schody nahoru k lanovce, když v tom se vyhrnou z horní boudy startér a pár dalších lidí, zároveň na nájezdu opět začnou pracovat fukary. Že by? Planý poplach, za pět minut se z vysílačky ozve: “Race is postponed to 14 p.m.” a je jasné, že se dopoledne skákat nebude. A když jako zlatý hřeb víkendu přišlo i zrušení odpoledního závodu a s ním celého harrachovského světového poháru, byl jsem naštěstí už na cestě domů. Na kartě tři fotografie nasvíceného můstku v noci a asi dvacet snímků chumelenice.