Strasti a slasti fotografa Zlaté lyže

Je 21. prosinec a já právě klikám na tlačítko Odeslat pod žádostí o novinářskou akreditaci. Cesta na Světový pohár v běžeckých disciplínách v Novém Městě na Moravě pod názvem Zlatá lyže začíná.

Když jsem se o letošním svěťáku dozvěděl, bylo mi jasné, že na takové akci nemohu chybět. Rovnou zaškrtávám, že mám zájem o zajištění ubytování, abych si ušetřil starosti. Z nabídky si nakonec vyberu penzion Vrchovina, ležící cca 2 km od závodního areálu. A když 2. února přijde definitivní potvrzení akreditace, můžu začít plánovat.

Příprava tentokrát proběhla spíše laxně – nejvíce vrásek mi nadělala předpověď počasí, konkrétně očekávaná silná zima (nakonec se ale velký mráz nekonal a v neděli bylo až horko). Nastudoval jsem alespoň plánek areálu – přístupové trasy a umístění press centra. Z mapy samotné tratě toho moc vyčíst nešlo, a tak jsem ji odložil a uvidím v reálu. A nakonec ještě proklikám fotografie z nedávného SP v biatlonu, abych měl alespoň přibližně představu, co lze v Novém Městě nafotit.

Vyrážím

Sobota, 8 hodin ráno. Teploměr u dálnice ukazuje hrozivých -21. Moderní kulturní dům v centru města nacházíme bez problémů a do místnosti, kde se vydávají akreditace, nás navedou nepřehlédnutelné šipky. Stačí nahlásit své jméno a již držím v ruce visačku na krk. Jsou na ní natištěná čísla 10 a 12; legenda na zadní straně mi prozrazuje, že 10 znamená prostory vyhrazené pro fotografy, dvanáctka je tiskové centrum – tedy vše důležité, co potřebuji.

Protože mám stále dost času – je totiž teprve půl desáté dopoledne, přitom první závod startuje až ve 12:30 – mířím tedy do penzionu se ubytovat a hlavně převléci. Zima zatím polevuje na nějakých -14, ale v lese kolem tratě bude spíše chladněji. Navíc většinu času strávím jako obvykle postáváním na místě a čekáním na lyžaře. Oblékám si tedy teplé spodky, lyžařské ponožky pod kolena a navrch zateplené softshellové kalhoty. Na horní část těla dvě funkční trika, fleesovou vestu a samozřejmě zimní bundu. Fleesovou mikinu zatím uvazuji jen kolem pasu, možná se bude hodit. Rukavice mám připravené rovnou dvoje: tenké běžecké a na ně teplé polartecové. V minulosti jsem si vyzkoušel, že v nich lze fotoaparát stále pohodlně ovládat. Nakonec do brašny ještě přibaluji nákrčník a poslední variantu, kdyby byla zima opravdu tuhá – kuklu. A vyrážím do areálu.

Cesta do Vysočina arény vede okrajem města a dále lesem. Postupně přibývají známky toho, že se blížím k místu dění – mezi stromy prosvítá modrá bezpečnostní bariéra lemující trať a předjíždí mě kameraman na sněžném skůtru. Poprvé přecházím běžkařům přes dráhu a vidím další kameramany u svých kamer. Dvě a půl hodiny do startu a oni už mrznou, chudáci. Najednou se les rozestoupí a vyloupne se areál se stadionem s diváckou tribunou. Z mapy na webu si pamatuji, že tiskové centrum je za tribunou; musím tedy celý stadion obejít. Narážím na první bezpečnostní kontrolu u branky v plotu, s visačkou na krku mě bez problémů pustí dál.

V dálce na dveřích svítí číslo 12 – hledaný tiskáč. Vůbec většině prostor dominují čísla. Nemáte správné číslo na visačce, nepustí vás dále. Jednoduchý a funkční systém. Dohadovat se nemá smysl.

V tiskovém centru

Další kontrola, po schodech nahoru a jsem tam. Je stále brzy, volného místa u stolů je dostatek. Bohužel je tu taky dost přetopeno. Na stole leží papír, oznamující, že informativní schůzka pro fotografy proběhne v 11:30, v koutku je připravené i nějaké to jídlo a pití. Den bude dlouhý, a tak určitě přijde vhod.

Tiskáč se postupně zaplňuje novináři a fotografy - nechybí tu z domácích Deník Sport, MF Dnes a samozřejmě ČTK, Sportimage, Reuters, AFP, EPA a další. Většinu znám, potkávám se s nimi na větších akcích pořád. A pak jsou tu i zahraniční fotografové, které neznám, ale slyším od nich třeba polštinu.

Tratě pro letošní sezónu jsou vybudovány úplně nově. Příležitosti obhlédnout si je byly už dvě - nedávný SP v biatlonu a pak domácí běžecké mistrovství před týdnem. Tady se ukazuje, jak důležitá je jsou zkušenosti nebo alespoň příprava – zkušenější fotografové, co tu již byli, právě teď poučují ostatní. Dokonce jsem zaslechl, že si byl někdo včera projít trať.

Ze stolku u vchodu si beru startovní listiny žen i mužů. Běžecké lyžování nijak extra nesleduji, ale největší jména znám, takže stačí letmý pohled abych viděl, že přijela kompletní světová špička. Cologna bude mít startovní číslo 1 a žlutý trikot, Northug s dvojkou pojede v červeném. Naše největší naděje Lukáš Bauer poveze desítku. Mezi ženami aktuálně vede Justyna Kowalczyk před Marit Bjoergen.

V 11:28 se ozve: "Páni fotografové, mohu vás pozvat na informativní schůzku?" a přesuneme se do místnosti určené tiskovým konferencím, kde čekají ředitel závodu a šéf tiskového. Pravidla jsou nakonec tři a velmi jednoduchá: 1. Vnitřek stadionu je pro fotografy tabu. 2. U tunelů nepřekážet jeřábu České televize a jejich kamerám vůbec. 3. Nezakrývat reklamní bannery. Dále už se řeší jen drobnosti – třeba vstup na nadjezd (v místní hantýrce zvaný velbloudí hrb) kvůli fotografování startu mírně shora. Přesouvat se je dovoleno po krajích trati, s přebíháním přes trať taktéž není problém - jen pozor na projíždějící závodníky a samozřejmě nešlapat do stopy. Každopádně je přístup ze strany ředitele závodu velmi vstřícný a všichni odcházíme spokojení. Jako poslední krok před startem ještě zbývá si proti záloze 500 Kč vyzvednout fotovestu. Mám jen tisícovku, kterou jsem měl v úmyslu zaplatit hotel, takže nakonec dávám protihodnotou novinářský průkaz.

Všichni plánujeme, jak nafotit co nejvíce záběrů z trati a přitom nepropásnout vedoucího závodníka na cílové pásce. Nezdá se to, ale při ženské třicítce trvá jedno kolo závodnicím průměrně 13 minut a kola jedou jen tři; za půlhodinku a něco je tedy hotovo. Času poměrně málo. Naslouchám zkušenějším. Prý jsou tu tři pěkná místa: start z můstku, výjezd z druhého tunelu a horizont před prvním tunelem. Osobně jsem toho názoru, že zajímavé snímky lze nafotit prakticky kdekoli, ale než se tu rozkoukám, dám přece jen na zkušenosti druhých.

Konečně se jde fotit

Půl hodiny před startem se všichni začnou oblékat. Fleeska, bunda a úplně nahoru přijde fotovesta; všechny pobaví objemnější kolega, který se do ní nemůže napasovat. "Chytnu" se Luboše Pavlíčka z ČTK a jdu s ním na start; po startu se pak chci přesunout k tunelům. Je to cca 400 metrů, což bych měl pohodlně stihnout a ještě chytit závodnice v prvním kole, jak sjíždějí tunelem dolů. Všichni si chystají teleobjektivy pro záběr zepředu, já bych ale chtěl něco jiného, a tak nasadím širokáč a fotografuji z můstku dolů peloton projíždějící pode mnou. Do kompozice mi hezky pasuje i můj stín.

Start! Hlavou se mi honí slova kamaráda: "V tenzi, běžky se fotí v tenzi!" Jakmile startovní pole projede (tak za 5 sekund), vyrážím rychlou chůzí k tunelům. Cesta je naštěstí upravená, nemusím se brodit sněhem a za chůze ještě měním objektiv za 300 mm. Na místo dorazím s ostatními s pohodlným náskokem před běžkyněmi, ani nakonec nebylo třeba tolik spěchat. Přece jen ale ještě přehodím objektiv za 70-200, líbí se mi, že jím dostanu do záběru více z vlastního tunelu. U tunelu (ale opačným směrem) zůstávám i na další kolo; tentokrát to zkouším vleže uvnitř na zemi na samotném okraji s dlouhým teleobjektivem - závodnice se mi do snímku vynoří zpoza horizontu proti relativně čistému lesu v pozadí. Stejně ale pro jistotu volím clonu f2,8, abych pozadí co nejvíce rozostřil.

Druhé kolo za mnou, nastává pomalu čas návratu do prostoru cíle. Pro fotografy je tu postavena minitribunka a kdo dřív přijde, ten dřív mele. Čekal jsem tu narváno a měl jsem pravdu. Ze zvědavosti si počítám: poměr mezi Canonem a Nikonem je vyrovnaný, jinou značku fototechniky okolo nevidím. Na velkoplošné obrazovce sledujeme, kde se závodnice aktuálně nacházejí, celá trať je navíc ozvučena, takže se lze orientovat i podle hlášení komentátora. Marit Bjoergen už se blíží a před Kowalczyk má bezpečný náskok, takže půjde o jednoduché fotografování. Ne jako třeba při sprintu na 100 m, kdy téměř nejde poznat, kdo je vpředu a koho vlastně fotografovat. Cíl, kolem mě spustí svůj koncert třicet závěrek... ta ta ta ta ta... a je hotovo. Čeká se na poslední závodnici a potom již následuje květinový ceremoniál. Asi desetiminutovou pauzu využívám pro fotografování vlajek v publiku proti slunci. Z mžourání do ostrého světla následující minutu nevidím na pravé oko.

První závod za mnou
Květinový ceremoniál je takové malé vyhlášení, při kterém se nedávají medaile, ale květiny a za tři minuty je po něm... Další cíl: tiskové centrum. Tady začíná opět závod s časem, tentokrát ale pro fotografy. Do třicítky mužů zbývá necelá třičtvrtěhodina, takže co nejrychleji vybrat deset snímků, oříznout, maximálně ještě srovnat jas, doplnit popisky a odeslat do redakce. Právě teď přijde vhod startovní listina. Čísla na dresech běžkařů jsou většinou zřetelně viditelná (pokud tedy zrovna nejsou sbalení do vajičká během sjezdu) a přiřazení jmen k fotografiím nečiní problémy. A wifi je tu také poměrně rychlá. Překvapilo mě, že někteří kolegové nechávají fototechniku venku pod dohledem sekuriťáků, aby zabránili jejímu orosení. Myslím, že raději risknu tu kondenzaci.

Po prvním závodě se v areálu již orientuji. A protože nemám ve zvyku fotografovat stále ze stejných míst jen proto, že "je to tam dobré", zamířím tentokrát na opačnou, severní polovinu okruhu. Času bude dost, muži jedou třicet kilometrů, neboli šest pětikilometrových okruhů. Nemusím ani chodit daleko a nacházím zatáčku na začátku lesa, kde stromy vrhají na trať atraktivní stíny. Vytahuji širokáč a fotím startovní pole s rukama nataženýma nad hlavou. Jakmile jezdci projedou, měním objektiv za rybí oko a ulehám na vnitřku zatáčky ve sjezdu. Závodníci ji projíždějí pěkně divoce půl metru ode mě a já mám povedené akční snímky.

Při počítání absolvovaných okruhů se o jedno spletu a dorazím do finiše o kolo dříve. Poznám to z hlášení komentátora, který oznamuje mezičas teprve na dvacátém kilometru. Zbývá tedy ještě dvacetiminutovka, kterou opět proležím s rybím okem v zatáčce, ale tentokrát zkouším siluety proti nízko postavenému sluníčku. Napodruhé se již nepletu a přesunu se na zaplněnou fototribunu na konci cílové rovinky včas. Slunce už je schované za tribunou, fotografie budou bohužel mdlé a bez barev. Ke všemu se jako první blíží Švéd Johan Olsson celý v bílém dresu; zkrátka když se daří, tak se daří. Lukáš Bauer, který byl ještě dvě kola před koncem ve vedoucí skupince, je zatím v nedohlednu.

Cíl
Pět metrů před cílem zvedá Olsson ruce nad hlavu, což opět doprovází kulomet závěrek. Aspoň se umí radovat, ne jak Northug v neděli ve finiši štafet. Ještě květinový ceremoniál a pak druhé dnešní nezáživné popisování a odesílání fotografií. Je půl páté odpoledne a já mám hotovo. Cestou zpět do penzionu se kochám nádherným západem slunce. Škoda, že krajinky nefotím. Ale stejně neodolám a vytáhnu aspoň mobil.

A ještě několik "technických“ dat

• Celkový počet nafocených snímků: 1727 (918 v sobotu, 809 v neděli)
• Stav baterie po prvním dni 55 %, po druhém 32 % (stejná baterie)
• Nachozené kilometry: 3,8 km v sobotu, 6,2 km v neděli
• Kudy všudy jsem se v neděli pohyboval se můžete podívat na mapě.

Fotogalerii ze Zlaté lyže si prohlédněte třeba na mém webu.