Na demonstraci s fotoaparátem

Na sobotu 21. dubna 2012 na 13 hodin odpoledne svolaly odbory do Prahy velkou protivládní demonstraci. Demonstrace jsem fotíval dříve, ale není to můj šálek čaje – tlačenice a zfanatizovaný dav nemám rád. Ale od mé poslední demonstrace uplynula již spousta času, a tak jsem se rozhodl oprášit staré znalosti, popadl fotoaparát a vyrazil na Václavák.

První šok nastal hned při výstupu z metra ve stanici Muzeum. Demonstrující zabrali už schodiště na povrch a pro průchod zbyla jen jedna ulička po straně, kterou navíc procházeli, nebo se spíše snažili projít, lidé oběma směry. Na horním konci Václavského náměstí byla doslova hlava na hlavě. Nakonec jsem se ale prodral až ke koni. Velké pódium, z kterého hřměli představitelé odborů, stálo před sv. Václavem a celý prostor byl obehnaný kovovými zábranami. Na několika místech hlídali pořadatelé ve vestách, když jsem na jednoho z nich mávl fotoaparátem, ochotně zábranu odsunul a já mohl vejít dovnitř a mohl si na chvíli vydechnout. Tam už pobíhalo asi 15 dalších fotografů. Napřed jsem vylezl na ochoz kolem koně, ale ve výhledu na náměstí mi překáželo pódium a lidé na něm. Potřeboval bych se dostat výše, ale všechna vyšší místa „na koni“ byla již obsazena. Poučení pro příště – přijít dříve. Ukázal jsem fotoaparát dalšímu pořadateli a ten mě pustil nahoru na pódium. Prý jen na dvě fotky, ale nakonec jsem tam strávil asi 10 minut a bez problémů. Z rukou natažených nad hlavami pohlavárů jsem fotografoval dav před pódiem a děkoval za LiveView. Jen bych potřeboval ještě výklopný displej – leskla se v něm obloha a špatně jsem viděl, co vlastně fotím. Pomohlo až zaclonění levou rukou. Lidé se táhli až na dolní konec Václaváku; někteří měli jednotné oblečení (nebo alespoň kšiltovky a podobně), k tomu transparenty a při použití dlouhého objektivu vznikl zajímavý masový záběr. Nevynechal jsem ani přednášející. Ale zboku se fotografovali dost špatně, lepší bylo seskočit dolů před pódium.

Pár rad

Vždycky by mělo být přímo z fotografie poznat, kde a proč se demonstrace koná. „Proč“ zachytíte snadno – pomocí transparentů, samolepek, vlaječek, různých podomácku vyrobených „ozdob“ a podobně. Transparenty jsou vůbec vděčné téma a lidová tvořivost tu nezná mezí. Aby bylo poznat, kde se demonstrovalo, snažte se dostat do záběru některou z místních známých reálií (na Václaváku jsou jasnou volbou socha koně nebo Národní muzeum) případně třeba ceduli nebo nápis na domě (pokud se demonstruje například před Úřadem vlády).

Mluvčí na pódiu vykřikovali různá hesla a po každé úderné větě zazněla patřičná odezva z publika – pískání na píšťalky nebo různé trubky, mlácení do plechovek, rachot hrkaček, mávání vlajkami, silácká gesta rukama a podobně. Jinými slovy ideální okamžik k fotografování.

Po chvíli mě fotografování z pódia omrzelo a rozhodl jsem se vstoupit do davu. Asi dvanáct minut trvalo, než jsem se prodral tou největší koncentrací lidí zhruba do třetiny náměstí, kde dav naštěstí značně prořídl a dalo se lépe dýchat. Cestou jsem vyfotografoval do trikolóry zmalovaný pár (nebýt demonstrace, myslel bych si, že už vypuklo hokejové MS) a srazil se s Jiřím Dolejšem, který z nějakého neznámého důvodu dostal stejný nápad jako já. Také jsem si hlídal kapsy a brašnu s fotoaparátem jsem si pro jistotu přehodil dopředu. Jsem přesvědčený, že podobné davové akce přitahují různé chmatáky jako magnet a lepší trocha paranoi než potom litovat. Ještě se vrátím k brašně – brašna se hodí rozhodně více než batoh. Je pohotovější, objektivy dokážete měnit i za chůze a s minimem okolního prostoru.

V davu více užijete širokoúhlý objektiv – hlavně z toho důvodu, že na odstup, potřebný pro delší sklo, tu není místo. Se širokáčem také musíte přistoupit blíže a fotografie pak působí více kontaktním dojmem, než „špehování“ 200 mm. Oblíbenou sestavou je objektiv kategorie 17-40 nebo 24-70 a k tomu univerzál 70-200. Vhod přijde i blesk, zejména na prosvětlení osob při fotografování proti slunci. Odboráři byli úplně v pohodě, až na výjimky se ani nestyděli a bylo znát, že chtějí být vidět, chtějí, aby se o nich vědělo. Všímejte si celou dobu dění okolo sebe a hledejte ty demonstranty, kteří křičí z plných plic, chrastí klíčemi, zuřivě gestikulují a tak dále. Je jasné, že budou na fotografiích vypadat podstatně lépe než ti, kteří k akci přistupují spíše vlažně. Sledujte i jejich vybavení – samolepky, placky, čepičky, vlaječky a samozřejmě transparenty.

Atraktivní jsou různé konflikty, které vyvolávají většinou ti, co s demonstrací nesouhlasí. Bohužel nachomýtnout se k něčemu podobnému je otázka buď velice dobrých informací (tzn., že vám někdo zavolá, že tam a tam je známý „antiodborář“ ten a ten a možná se něco bude dít), ale hlavně štěstí, obzvláště na monstrózní akci jako byla tato. A tak jsem tentokrát jen z dálky viděl, aniž bych tušil, o co vůbec šlo, jak policisté pronásledují nějakého muže v saku.