Vládnutí bez ovládání se

A už zase, paní Mullerová, nám chtějí shodit vládu! Vlastně ne - ona se chce shodit sama. Nikdo jiný to udělat nemůže. A jak se stalo v posledních 20 letech pravidlem, opět jí to vyjde, a opět bude předvolební a volební průda, opět ty hrátky zacvakáme se znechuceným odplivnutím.

Jestli dobře počítám, samostatná Česká republika má v této chvíli jedenáctou vládu. Průměrně se zde tedy konají volby každé 2 roky. Když v létě 2010 vznikla dnešní (ještě) koalice, bylo evidentní, že díky nestabilním VV nebude mít pevnost korundu, bylo jasné, že morální tvrdost se bude pohybovat někde kolem kvality sádrovce či vápence. Povolební úvaha, že konečně bude čtyři roky relativní klid a že s takovouto převahou půjde dělat zázraky, byla oprávněná, ale jako obyčejně lichá. Opět byl vnější (ten ani tak ne) a vnitřní tlak tak velký, že to panáčkové nejsou schopni ustát. Rozhodnutí, že bez dalších voleb během pár následujících měsíců se neobejdeme, je podraz, sprosťárna, lumpárna, zbabělost. To, že ptáčkům už několik týdnů pracuje předvolební štáb, je hnus. To, že si už teď TOPka mete cestičku k oranžovým, je dvakrát hnus. To, že půjdou veverky k šípku, je neobyčejně dobrá zpráva.

Pojďme si připomenout jak to tady s vládami chodí.

Svoji první vládu (1992-1996) Václav Klaus ustál po celé volební období.

S druhou (1996-1998) už to bylo horší, koalice ODS-KDU-ODA, menšinová, tolerovaná ČSSD, po sérii finančních skandálů následovala demise.

Tošovského úřednická vláda (leden-červenec 1998) pouze připravila volby.

Vláda Miloše Zemana (1998-2002), menšinová s pouhými 74 křesly, měla touhu po životě převelikou, udržela se jen díky slavné "opoziční smlouvě" s ODS.

Špidlova vláda (2002-2004) kvůli zpackaným volbám do Evropského parlamentu a vnitrostranickým sporům skončila demisí.

Grossova vláda (2004-2005), koalice ČSSD-KDU-US, byla jeden velký průšvih a krize, i devět měsíců trvání bylo o devět měsíců více než zdrávo.

Paroubkova vláda (2005-2006) vznikla bez voleb jako nástupnická, skončila s volbami.

První Topolánkově vládě (2006-2006), menšinová s pouhými 81 křesly, nebyla vyslovena důvěra.

Druhá Topolánkova vláda (2007-2009), koalice ODS-KDU-SZ, pouhýh 100 křesel, padla vyslovením nedůvěry, v jehož úspěšnost ani sám iniciátor Paroubek nedoufal.

Vláda Jana Fischera (2009-2010), úřednická, nevolená, opět pouze do dalších voleb.

Vláda Petra Nečase (2010-2012), s fantastickými a nevídanými 118 křesly v parlamentu.

Toto poslední uskupení fakticky už rezignovalo, formálně to uslyšíme brzy také. Vtipné pokusy páně Sobotky o jeho svržení to jistě na svědomí nemají. Příčinou je znechucení zevnitř, nedostatek síly a odvahy udržet vztyčenou hlavu, klukovské hrátky s kyblíky na pískovišti (sem tam pecka lopatičkou mezi oči). Z hlediska lidského je takovýto postoj pochopitelný, z hlediska politicky-mravního (hle jaký oxymóron) zcela nepřijatelný. Utíkání od rozdělané práce se v české politice stává normou, stejně jako se jí staly už dávno skandály, loupeže, machinace. Asi na to máme - koneckonců, která země na světě si může dovolit každé dva roky novou vládu? Znechucení prostého lidu je oprávněné, protože není tak těžké mu vládnout, těžší je se ovládnout.