Proč křesťan nemůže podporovat IvČRN a proč jej podporovat musí

Původní myšlenka hnutí IvČRN je navýsost sympatická. Nedostat se do problému jaké se vytvořily v zemích západní Evropy, kde je dominantní islámská menšina, s kterou si dotyčné státy již nevědí rady a snaží se dosáhnout jakéhosi statusu quo za pomoci různých ústupků. 

Tyto ústupky neznamenají jen možnost žít podle pravidel islámské víry, ale také potlačování evropských křesťanských tradic. Odstraňování křesťanských symbolů, které jsou nahrazovány symboly neutrálními. V Británii například tím, že i ve školách s většinou nemuslimských dětí neexistuje možnost dát si jiné jídlo než připravené podle islámských pravidel. Tudiž halal a bez vepřového.

Nemá smysl opakovat všechny neduhy s kterými se země západní Evropy potýkají. Ano, tohle opravdu v této zemi nechceme. A to bez  ohledu na to, zda jsme křesťané anebo ateisté. V tomhle mezi námi není sporu a nikdo rozumný, mimo pár pomatenců to tady rozhodně nechce.

Těmi pomatenci myslím ty, kteří demonstrovali s transparentem "Muslimové jste zde vítáni" ve chvíli, kdy v Africe muslimové brutálním způsobem zavraždili  21 koptských křesťanů, ve chvíli, kdy v Dánsku muslimové zavraždili dva lidi.

Ale zatímco předtím jsme mohli vidět nápisy "Je suis Charlie","Je suis Ahmed","Je suis Maáze al-Kasásby" , tak už nebylo vidět podobné nápisy "Je suis en Chretien"vyjadřující solidaritu s křesťany.Nic proti. Nijak zvláště po tom netoužíme. Jediné co to ukazuje je stav v jakém se západní civilizace nachází.

Řekl jsem, co nás křesťany spojuje s IvČRN, takže je třeba říci, proč křesťané nemají moc chuti toto hnutí podporovat a to i přes sympatickou výzvu Martina Konvičky, aby Česká republika přijala syrské křesťany.

Hnutí Islám v České republice začíná žít zvláštním samostatným životem. Životem protináboženským, xenofobním a nezřídka rasistickým. Stává se útočištěm pro zakomplexované jedince s marginálních skupin, kteří se však uvnitř hnutí stávají čím dál tím více hlasitější. Stává se hnutím, kde osoba zakladatele bude brzy pohlcena a stane se pouze ikonou. Ne, že bych si to přál. Naopak Martinovi přeji, aby to co vidím a vnímám nevyšlo  a abych se mýlil.

Pokud se však uvnitř tohoto hnutí budou objevovat hlasy, a ne bezvýznamné, byť na veřejnosti zatím nedeklarované, jako snahy o potlačení nejen muslimů, rasistické a xenofobní, tak se stane, že nakonec skončí jako bezvýznamné hnutí několika extrémistů. Není možné vyzývat muslimy, aby se vzdali islámu a přitom jim nic nenabídnout a navíc. Útok na jejich základy víry je jen spojí. Jediné co hnutí IvČRN bude to, že i ti muslimové, kteří jsou muslimy jen formálně, se nakonec semknou s těmi fundamentálními.

Katolická církev vede dialog s islámskými teology několik staletí. Přesněji více než 1300 let. Někdy úspěšně, někdy méně úspěšně. Tato jednání nebyla přerušena ani během válek křesťansko-islámských válek. Jediným světlým výsledkem těchto jednání je, že po 1300 letech vydává Teheránská univerzita Katechismus katolické církve v perštině, aby se šíitští muslimové seznámili s naukou katolické církve.

Pro někoho to je nic. Z hlediska několikasetletého dialogu mezi křesťanstvím a islámem jde o věc ohromného významu. Byť zatím pouze v oblasti šíitského islámu.

Místo tlaku na muslimy, by se hnutí IvČRN mělo zaměřit na dialog s politiky. Snažit se ovlivnit tuzemskou politiku tak, aby se vyvarovala chyb, které udělaly západní země. Snažit se podporovat politiky, jako je egyptský prezident  Abdel Fattah Sisi, který na začátku roku na univerzitě al-Azhar pronesl tato slova:

 "Islámský svět by už neměl být vnímán zbytkem lidstva jako „zdroj úzkosti, smrti a zmaru“ a proto jeho náboženští představitelé musí „vyjít ze sebe“, provést „náboženskou revoluci“, „vykořenit fanatismus a nahradit jej osvícenější vizí světa“. Pokud tak neučiní, „přijímají tak před Bohem odpovědnost za to, že uvedli muslimskou obec na cestu zkázy“ a pokračoval „Copak je možné – tázal se – „aby si miliarda a 600 milionů lidí myslela, že dokáže žít jedině tehdy, eliminuje-li zbývajících 7 miliard lidí? To je nemožné!“

Svými slovy tak potvrdil, že Korán a Život Mohameda je třeba deformovat pro moderní dobu a uzpůsobit moderní době. Po osobě íránského prezidenta Hasana Rúháního další závan čestvého větru z islámských zemí.

Naděje Evropy je právě v těchto osvícených islámských politicích a v našich, pokud budou naslouchat hlasům rozumu.