Necháme si ve jménu demokracie vzít svobodu?

To přeci není možné, řeknou si mnozí, demokracie a svoboda přeci patří k sobě. Přesto to možné je, zvláště v době, kdy slova dostávají jiný obsah. A není to jen slovo demokracie, ale také svoboda projevu, národní hrdost, tradiční

Kdo trochu sleduje dění v Katolické církvi, tak ví, že zatímco slovo katolík označuje věřícího hlásícího se ke Katolické církvi, tak spojení slov tradiční a katolík, označuje „tmáře, zaostalce, kteří lpějí na tradiční nauce a požadují takové „hlouposti“ jako ujasnění nejasných pojmů v dokumentech Druhého vatikánského koncilu v duchu Tradice. Protože slovo katolík je samo o sobě neutrální ve vtahu k světu a tradiční katolík je pro lidi mimo náboženství a křesťanský okruh neutrální také, tak ti „progresivní a moderní“ v Církvi nazývají tradiční katolíky Lefebvristy. To jsou ti „exkomunikovaní, nemoderní, lpějící na dodržování nauky Církve. Většině lidí se pojmenování lefebvristé spojilo se sejmutím exkomunikace papežem Benediktem XVI. Ze čtyř  biskupů Bratrstva Pia X., kdy v médích začala štvanice, že papež sejmul exkomunikaci i z biskupa Williamsona, který „popíral“ holocaust. Koho zajímá, že všechno bylo trochu jinak. Šíp byl vystřelen. Kdo je tradiční katolík, je tímto diskvalifikován ze svobodné diskuse.

Skoro každý den můžeme číst o feminismu a boji za ženská práva. Feminismus je svým způsobem sympatické hnutí. V původním slova smyslu šlo o emancipaci žen, jejich rovnost před zákonem, volební právo, stejné možnosti studia, stejné možnosti v kariéře.  Tohle vše ženy v demokratických státech mají. Mohou pracovat kde chtějí, mohou studovat co chtějí, mohou se angažovat v politice. Mají stejnou startovní čáru jako muži. Ale pššt, prý to není pravda. Takže dnes feminismus je bojem nikoli za práva žen, ale bojem „žen“ za speciální práva. Jako například na rovnoměrné zastoupení v politice, ve vedení firem. Jinými slovy, pozitivní diskriminace, kdy nejsou rozhodující schopnosti, ale pohlaví. Zatímco feministky na konci devatenáctého století požadovaly rovnost, tak dnešní feministky požadují diskriminaci mužů a ideologické setření mentálních a fyziologických rozdílů. Pokud si tedy myslíte, že feminismus je boj za práva žen, tak zapomeňte. Je to snaha ze žen udělat muže a z mužů udělat mentální otroky této ideologie. Ostatně hnutí Metoo je jen taková feministická třešnička na tomto ideologickém dortu. Fakta nikoho nezajímají. Stačí obvinění. Pak i taková Monika Lewinsky prozří.

Svoboda slova je v každém případě. Můžeme si říkat co chceme. Vlastně, skoro všechno. Pokud to, co řeknete, není označeno jako fake news. Nebo kritika přistěhovalecké politiky, chování imigrantů. Pak se na sociálních sítí maže. Dokonce tak, že v Německu Facebook maže v rámci prevence vše, kde se vyskytnou určitá slova. Svobodu slova tedy máme, ale tak nějak je zde někdo, kdo určuje, co je ještě svoboda slova. Někdo, kdo rozhoduje co je přijatelné aby lidé slyšeli a četli, protože lidé jsou přeci nesvéprávní, že? Tak je nutné tyto „nesvéprávné“ občany nasměřovat k té jediné správné pravdě. Jako člověk, který skoro polovinu svého života prožil v komunismu, mám pocit určitého Déjá vu. Za komunismu „nositelé“ pravdy filtrovali informace, které se mohou k člověku dostat a rušili stanice jako Hlas Ameriky, Svobodná Evropa, BBC apod., aby se člověk nedostal k „falešným a zavádějícím“ informacím.

Prezident Francie pan Macron vyhlásil ve Štrasburku válku národním státům a podpořil multikulturalismus. Zároveň řekl, že nesouhlas s politikou EU se rovná občanské válce a volal po posílení pravomocí Bruselu na úkor národních států. Posílení ochrany menšin (sic) a státem vynuceného feminismu. Odsoudil fascinaci s neliberální demokracii, jak řekl autoritářskou. Asi měl na mysli svobodnou volbu občanů v Maďarsku, kdy vyhrál ten, kdo neměl vyhrát aneb volby v Itálii, kdy také nevyhrály ty správné strany. Možná i Rakousko, kde je vláda Lidovců a Svobodných. V každém případě prezident Macron řekl, že proti takovéto „zvůli“ voličů je třeba bojovat. Trochu to připomíná SSSR, kde kdo byl proti socialistickému zřízení, tak skončil v psychiatrické léčebně, protože „normální“ člověk nemůže bojovat proti něčemu tak úžasnému jakým je socialismus.

Mimochodem, Athény jsou kolébkou demokracie, ale demokracie byla v Athenách spíše demokratickou totalitou. Politik, který nevyhovoval byl ostrakizován. Což znamenalo, že sněm rozhodl za se má konat ostrakizace a pokud rozhodl kladně, tak bylo svoláno shromáždění občanů, kterých muselo být nejméně šest tisíc a ti svým hlasem, odevzdáním hliněného střepu ( ostrakon), kde bylo jméno politika, který podle nich ohrožoval bezpečnost státu, rozhodli, který politik to je a ten pak musel odejít do vyhnanství. Athénská demokracie byla totiž demokracií přímou, kdy o vládě a směřování státu rozhodovali ti, kteří rozhodovat mohli, tedy občané Athén.  A rozhodovalo to, který politik více slíbil. Demokracie se zvrhla ne v racionální úvahu nad budoucností, ale nad okamžikem požitku.

Referenda, přímá demokracie, nejsou dnes žádaná. Nedivím se, lidé by totiž mohli hlasovat jinak než chtějí politici. Stačí, že v Maďarsku, Itálii dali lidé hlas proti systému a směřování Evropské unie. Pokud Macron chce vyhrát svůj boj, tak bude muset prosadit zrušení voleb. (Mimochodem občané jeho země byli první, kteří odmítli Evropskou ústavu v referendu). Odstranění parlamentního systému, zrušení států a národností a nastolit „demokratické rozhodování“ nevolené komise EU.

Věřím, že mnohá média a komentátoři by tomu tleskali a vydávali to za pokrok. Nevadí, že jde o totalitu, ale tu demokratickou, v zájmu občanů a světového míru.