Moje vzpomínka na 17. listopad 1989

Zatímco mnozí tento den bojovali proti komunistickému režimu, tak o sobě to říci nemohu. Ne, že bych měl rád komunisty, ale bojoval jsem na zcela jiné frontě. 

Ten den jsem měl opušťák a tak jsem s několika svými přáteli vyrazil do města Třebíč za pivkem a krásnými ženami. Jak také jinak, že? Na vojně byla největší svoboda mimo kasárna, a že by tomu mělo být tento den jinak, nikdo z nás netušil, a i kdyby, tak by nám asi bylo jedno, co se bude v Praze dít anebo děje.

Po projití několika restaurací v Třebíči jsme skončili v hotelu na náměstí, kde jsme si zajistili pokoje a šli na už bůhví kolikáté pivko. Ještě jsme stačili zjistit, že od sedmi se tam pořádají nějaké tanečky, kam chodí rozvedené paničky a také dámičky, co jsou sice vdané, ale občas hledají povyražení ze šedi „socialistického“ manželství. Prostě co více by si mohl mladý člověk přát?

A tak se také dělo. V sedm jsme byli na tanečkách, v té době frčela Lambada, ostatní songy si moc nepamatuji, ale vím, že tuhle písničku jsem miloval. Přestože jinak jsem byl vyznavač rocku a metalu. Ale tahle píseň měla takový „veselý“ náboj a byla chytlavá. Takže jsme popíjeli pivko, pak někteří z nás přešli na super hroznový výběr jako Nitranské Knieža, Bílou paní apod. A tančili. Dnes by se dalo říci, že jsme ten den bojovali proti socialismu dekadentním západním tancem. No tancem. Při mém tanečním umění to bylo něco Charlestonem a Kozačkem. Vlastně jsem byl takový most mezi Východem a Západem a to doslova a do písmene a to dokonce padací.

Nicméně i přes tyto taneční nedostatky jsem se dobře bavil s jednou „Veselou paničkou Třebíčskou“, kterou po desáté hodině více než tanec zajímalo, kde máme na hotelu pokoj. Což se jí sice splnilo, ale ne tak jak očekávala, protože její „kreativní tanečník“ vytuhnul na pokoji jako Švéd na dánském trajektu. Aspoň si myslím, protože jsem se kolem půlnoci probudil sám a na pokoji hrálo pouze rádio na drátě. Takzvaný dráťák.

Říkám hrálo, ale ono pouze mluvilo a co nebylo nejzvláštnější, tak z něj mluvili imperialističtí slouhové ze Svobodné Evropy a dokola opakovali o demonstraci na Národní třídě a mrtvém studentu Martinu Šmídovi. O Havlovi a Dubčekovi a brutálním zásahu Veřejné Bezpečnosti proti studentům. Bylo to zajímavé, ale mě více sušilo v krku a tak jsem sešel do recepce, kde měli nějaké pití a pak jsem si vyšel ven před hotel zakouřit.

Nebyl tam nikdo, jen převrácené popelnice a příslušník VB, který na ty popelnice hleděl. Zapálil jsem si a říkám….“To je ta dnešní mládež, jenom dělají bordel, že?“ On se na mě podíval a řekl. „Kdyby jen mládež“

Nevím, jak to myslel, ale za to já dodnes myslím na ten dráťák na pokoji a vysílání Svobodné Evropy, které se z něj linulo. To by mě zajímalo, víc, než ta panička, s kterou jsem šel na pokoj a dodnes nevím, zda jsem splnil její sny a ani mě to skoro "nezajímá", protože vysílání S.E. z dráťáku, nerušené a čisté byl ten největší sen, který se o týden později stal i skutečností.