Když progresivní daň, tak i progresivní hlasování

Rovnost, svornost, bratrství. Slova, až do dnešních dnů opakovaná, jako proklamace ideální společnosti.  V období francouzské revoluce se tato proklamace stala základem Výboru pro veřejné blaho, odkud už byla jen krátká cesta ke gilotině.

Pařížská luza určovala, kdo je zrádcem lidu, monarchista, papeženec na základě závisti a nízkých pudů zvěře opilé čerstvou krví.  Stát se nepřítelem bylo snadné. Stačil k tomu majetek, odlišný názor, společenské postavení.  Vůdci pařížské luzy přesně věděli, jak mají mluvit, aby dav byl udržen ve stavu stálé revoluční nálady a krev a smrt byly jejím motorem.

Zpět do minulosti máme nahlížet nejen kvůli kráse historie, ale hlavně proto, abychom se z té historie poučili.

Tohle vše mi proběhlo hlavou, když jsem si zrekapituloval proslovy pana Paroubka za poslední období.

Zdaníme bohaté, zavedeme daň z luxusu, kdo vydělává více, ať více platí. Bude vyšší mateřská, vyšší důchody, větší sociální spravedlnost.

Osobně v těchto slovech nevidím zájem o lidi, ale demagogii snažící se v lidech vzbudit závist a tím i spravedlivý hněv proměněný do procentuálních bodů volebních hlasů.

Ať platí ti, kdo mohou za krizi!!!! Nese se českou kotlinou jako ozvěna mrazivých únorových dnů.

Ukázat na bohatství a úspěch jedněch je nejlepší cestou jak vzbudit závist a frustraci u druhých, je-li to podložené slovy – „To jsou oni, kdo za vše mohou, to jsou oni, kdo mohou za to, že vy se nemáte dobře“.

Kdysi platilo přísloví, že každý strůjcem svého štěstí a také, že chudoba cti netratí. Dnes v tomto státě není nikdo objektivně chudý, a přesto je chudoba definována na základě subjektivního žebříčku životního standardu. Statisticky vyumělkovaný pocit štěstí převedený na materii.

Pan Paroubek už neřekne, že každý z nás je každý den ochuzován schodkem státního rozpočtu a statistický životní standard se stává chudobou nás všech.  Neřekne, že onen růst HDP, který slibuje, není růstem, ale po odečtení dluhu je vlastně naším propadem.

Každý člověk, i ten, který si nikdy nepůjčil ani korunu, dnes dluží bezmála 130 tisíc korun a každý den se jeho dluh navyšuje. Ať si každý tuto částku vynásobí počtem členů rodiny a dostane se k částce, kterou dluží tato rodina. Čtyřčlenná rodina, tak dluží 520 tisíc korun a o tuto částku se snižuje i hodnota všeho, co tato rodina vlastní.  Bohatství státu je totiž založeno na bohatství jednotlivce.

Paroubek však říká. „Anče, Kubo, hajnej….., nebojte se, tohle vše za vás zaplatí Trauntenberk“, a to hned, jakmile zde bude Paroubkovo.

Dobře, ať to tedy zaplatí Trauntenberk, ale ať má i právo si vybrat správce svých peněz.

Jak? Velice jednoduše.  Když progresivní daň, tak proč ne progresivní volební systém.

Je statisticky definována chudoba, je statisticky definován průměrný člověk, je statisticky definován průměrný příjem a je statisticky definován průměrný odvod průměrného člověka s průměrným příjmem do státní pokladny.

Průměrný daňový odvod rovná se jeden hlas. Dvojnásobek dva hlasy atd. Stejně tak směrem dolů. Jestliže někdo dává více než druhý, tak by měl mít větší právo rozhodnutí, kdo bude jeho peníze spravovat.

To je přeci spravedlivé, ne? Progrese přeci nemůže platit jen jedním směrem.  Pak to totiž není progrese, ale deformace.