Boj o islámský šátek je bojem o demokracii a svobodnou společnost

V současné době vzbudil pozornost soud, který má rozhodnout, zda zdravotnická škola diskriminovala studentku pro její víru anebo je studentka obyčejná lhářka. 

Nejdříve se však vrátím k tomu, zda ve zdravotnictví může nosit zdravotní sestra islámský šátek a vrátím se k článku starému dva roky, který vyšel na iDnes a kde se vyjadřuje Motolská nemocnice, která odmítla možnost, že by zdravotní sestry chodily v hidžábu  a to z hygienických důvodů.

„Respektujeme fakt, že nošení muslimského šátku je pro věřící projevem náboženského vyznání, ale musíme přihlížet k hygienickým a bezpečnostním aspektům a volit variantu jednotného oděvu pro všechny praktikantky.“

Stejně tak je žádoucí nezahalování obličeje, aby bylo možné zdravotnického pracovníka identifikovat,“ sdělil ředitel nemocnice a lídr pražské kandidátky ČSSD Miloslav Ludvík.

Můžeme číst, že nosit na hlavě může, kdo chce, co chce. Svým způsobem je to pravda, ale také by mělo být nutné respektovat interní nařízení, hygienické předpisy a určité společenské normy platící v naší společnosti.  Lidská práva přeci nejsou právem na to, aby si každý určoval, že nebude respektovat firemní řád, že nebude dodržovat společenské normy, že nebude dodržovat nařízení upravující vnější vzhled zaměstnance a je jedno z jakých důvodů.

Je zarážející, že ti, kteří obhajují právo muslimky nosit šátek, se již nepozastaví nad tím, jak to, že většina respektuje nařízení ohledně pokrývek hlavy. Proč by měla většina respektující nařízení a svým způsobem i zákony upravující oděv osob pracujících ve zdravotnictví, ustoupit před někým, kdo tato nařízení a zákony respektovat nechce? Je zcela irelevantní, že dotyčná osoba pochází z islámské země, kde to je normou. Je to zcela irelevantní z toho důvodu, že ta osoba přišla do země, kde platí jiná pravidla. Pokud to nechce respektovat, pak je otázka, proč přišla do Evropy a nešla do nějaké jiné islámské země.

Včera vyšel na iDnes článek pojednávající o tom, že rodilí Britové se stěhují z míst, kam přichází přistěhovalci, o tom, že dříve typicky britská města jsou dnes vším možným, ale o Brita tam pomalu nezakopnete. A začalo to přitom tak tolerantně. Nejdříve tam přišla jedna rodina, pak druhá. Pak začali mít nově příchozí problémy s náboženskými symboly hostitelské země, ty se odstranily. Pak prosazovali svůj způsob života, ten jim byl umožněn. Společnost ustupovala ve všem jen, aby se migranti cítili dobře a jako doma. Jen se tam jako doma nezačali cítit Britové a dnes se mnozí diví, že se mění charakter britských měst, že zatímco do Londýna přišlo na 1,2 mil. migrantů, tak 600 tisíc Britů se z Londýna odstěhovalo. A není to jen problém Británie, ale také Francie, Německa, Španělska, Nizozemí a i kotle národností USA.  Američané tomu říkají White Run. Útěk bílých.

No-go zóny se nevytvořily tak, že by tam někdo nastěhoval imigranty a segregoval je. Vznikly tak, že čím více tam bylo imigrantů, tím více odcházelo domorodců. A ti odcházeli kvůli nesnášenlivosti a netoleranci těch nově příchozích. Pro multikulturalisty je to zcela jistě znakem rasismu a xenofobie Evropanů aniž si uvědomí, že to co opustili svoje domovy v inkriminovaných místech tak učinili ze zoufalství, protože když se ozvali, tak byli označeni za netolerantní.

A na počátku byl ten islámský šátek a lidská práva. Na konci jsou zóny, kam se bojí chodit i policisté.

.