Je válka opravdu tak nečekaná? A přitom svět je plný válek od nepaměti. Stále se někde válčí, ale tady už jde do tuhého
Válka mezi Ruskem a Ukrajinou mnoho lidí šokovala. Nebyl jsem výjimkou. Nešokoval mne ale ani tak útok samotný, jako spíš to, co ho doprovází. Je to velká manipulační ideologická show v přímém přenosu a my všichni se jí chtě nechtě účastníme. O co tedy jde?
Zbožné přání
Koncem 1. světové války si celý svět na nějakou dobu oddechl. Jenže ne na dlouho. Přišla 2. světová válka. Potom následovalo období temna v podobě železné opony, desetiletí socialismu pod nadvládou SSSR, byl tu rok 1968 a také Karibská krize, ropné krize a další a další šílenství. Nemohu opomenout ani lokální konflikty s mezinárodním přesahem, jako Afghánistán v 80. letech nebo dříve válka ve Vietnamu. Jenže to už je pro většinu lidí dávno a hlavně daleko. Mnoho z nás uvěřilo, že tento svět je bezpečný a to, co se odehrává na Ukrajině v posledních týdnech, ještě před 3 týdny patřilo spíš do sci-fi literatury. Celou iluzi o nekonečné prosperitě a bezpečí naší civilizace umocňovali mnozí světoví lídři, kteří nás ubezpečovali o vyspělosti našeho světa v 21. století, kam vojenské konflikty nepatří a vše je založeno na morálních lidských hodnotách, solidaritě a diplomacii. Jenže není! Lidský druh se za poslední stovky a tisíce let nijak zvlášť nezměnil. Jediné, co se změnilo, jsou nástroje, kterými dosahujeme našich cílů. Není to ale primárně z důvodu naší duševní a morální vyspělosti, ve snaze šířit dobro, jako spíš ze strategických důvodů a egocentrických pohnutek světových lídrů. Místo kamení, horkého oleje, luků, mečů a kopí, používáme daleko sofistikovanější metody. Metody, jako je informační, ekonomická anebo kybernetická válka. Nebude to asi ani nadsázka, když řeknu, že Waren Buffet dokáže jedním výrokem za 1 hodinu rozkolísat světové finanční trhy víc, než dokázala válka v Libyi za týden.
Ekonomická válka
Proč tolik vyspělých zemí (kromě USA a Ruska) v posledních 20 letech málokdy zapojilo svoji armádu do masivních konfliktů s jinými zeměmi? Protože je to pro ně dlouhodobě strategicky výhodnější. Konkurovat ekonomicky a získat převahu v této oblasti je úžasný nástroj. Jedná se o vytváření ekonomické závislosti. Náklady jsou nižší a zisk nekonečný. I komunisti se to naučili. Komunistický režim v Číně svá niterná dogmata za posledních 50 let moc nezměnil. Její lídři jsou stejně nenasytní, fanatičtí a se snahou kontroloval a utlačovat, jako dřív. Ale ekonomická dominance Číně zajišťuje ve světě daleko silnější postavení než její armáda. Nikdo neumírá a vliv roste. Nejen Čína ale Rusko, USA a další hráči uzavírají strategická partnerství po celém světě. Evidentně ne z lásky k druhé zemi, ale pro vlastní zisk a kontrolu. Kupují si politiky po celém světě, včetně rozvojových zemí, kde využívají jejich nerostné bohatství pro své zájmy. Je to jednodušší, než tu zemi napadnout a poté muset dlouhodobě čelit guerillové válce od místních obyvatel a militantních skupin (viz Afghánistán apod.). Je jednodušší získat strategické partnerství ve formě vysoké půjčky chudším zemím, které je nemají šanci splatit, a tudíž podle smluvních podmínek dané odvětví padá do rukou zahraniční firmy vlastněné věřitelem. Nebo drtit trh konkurence dumpingovou cenovou politikou, díky levné pracovní síle jinde. Nic se nezměnilo. Vůbec nic. Jen kulisy, ve kterých hrajeme tisíce let staré hry. I v 21. století se dějí zvěrstva. Jen o nich tolik neslyšíme v médiích. To ale na realitě nic nemění.
Když jde do tuhého
A teď přišlo Rusko; tentokrát s velkým „entrée“ a nenapadlo jen část, ale rovnou celou Ukrajinu. A byť je to tragédie, troufám si říct, že jsme tuhle lekci všichni potřebovali. Nežijeme v bezpečném světě, nechrání nás naše novodobé hodnoty, pseudomorálka a poslední technické výdobytky. V dlouhodobém horizontu nás nezachrání ani čište profesionalizovaná armáda ani NATO či EU. Aliance fungují jen kvůli vzájemné závislosti a výhodách, které z ní plynou. Nejsme přáteli na celý život, ale pouze strategičtí partneři s vlastní agendou (viz migrační krize a akce "spojeneckého" Turecka proti Řecku, potažmo EU). Spolupracujeme proto, že to je momentálně nejvýhodnější. Jakmile nám to přestane dávat smysl, společenství se začne rozpadat. Na druhou stranu dva je vždy lepší než jeden a být součástí většího celku má smysl. Jen bychom se na to neměli upínat a spoléhat se, že nám všichni a vždy pomohou, když půjde do tuhého. Spoléhejme především sami na sebe, na svoji hlavu a náš vlastní úsudek.
Kognitivní zkreslení
Ukrajinský konflikt se bohužel zneužil na znovuvytvoření bipolárního světa. Na dobro a zlo. Na ty, kteří jsou v právu a na psance. Na ty morální a ty opovrženíhodné. Jako kdyby něco takového opravdu existovalo. Máme své favority a ti ať hlásají cokoliv, mají podporu většiny. Když tak otevřeně nenávidíme Rusko, jak páchá něco tak nechutného, proč jsme tak vehementně nevystupovali proti invazi do Iráku nebo Afghánistánu, když na ně USA zaútočily? Proč jsme nebyli tak lidští, empatičtí a morální tenkrát před lety? O nic nám totiž nešlo. Nebyly ohroženy naše hodnoty, kultura, pohodlí, bezpečnost, nebo jsme si to alespoň nalhávali. A především. Byla to válka „hodnotově čistých“ Spojených států, proti naší optikou viděným utlačovatelům, aniž bychom chápali skutečný stav věcí. Tak či tak to byla neoprávněná agrese vůči suverénním zemím, stejně, jakou teď Rusko vede proti Ukrajině. Tomu se říká pokrytectví! Povstat, když se bojuje kousek od nás, a mlčet, když umírají tisíce lidí, avšak hodně daleko.
Závěrem
Ukrajinský konflikt není dle mého názoru až tak o Ukrajině jako takové. Je to konflikt mezi USA a Ruskem, kdy každý z nich chce mít kontrolu nad daným územím a směřováním země. Avšak tentokrát se strategické zájmy obou zemí střetly. Kdyby se NATO ani Rusko nesnažili za každou cenu rozšiřovat svůj vliv, zakazovat, přikazovat a provokovat, žádná válka by nejspíš nebyla. Tohle je klasická „power play“, která nakonec může vyústit v něco daleko horšího, než je okupace jedné země.
Pozn. Autora
Doporučuji si přečíst články Severoatlantické smlouvy (NATO). V médiích je omílán zejména článek 5 o vzájemné vojenské pomoci. Politici říkají, že se nemáme bát, protože kavalerie našich přátel už je za kopcem. Jenže není. Nikdo není za kopcem. Za ochranu naší země máme odpovědnost jen my. Vše ostatní je bonus, který můžeme, ale také nemusíme dostat.
