Ekonomická sebevražda aneb když si socialisté hrají na pravici

Lži a prázdná slova. Vláda nám lhala, rezignovala na zdravý rozum a rozhodla se, že zničí budoucnost naší země. Prosíme, připoutejte se.

Očekávám, že tímhle textem dost lidí naštvu, ale s tím dokážu žít. S čím se ale podstatně hůř žije jsou nesmyslné a populistické kroky naší   progresivní vlády, která slibovala, ale nesplnila.

Vláda je, alespoň na papíře, tvořena primárně středovými a středo-pravicovými stranami. V realitě ale dělají ukázkovou socialistickou politiku a mně se z toho zvedá žaludek. U Pirátů to dává smysl, protože co jiného čekat od progresivních komunistů, ale ta ODS … Skutečná pravicová politika od dávné minulosti prosazovala minimální zásahy státu do ekonomiky, méně regulací, dávek a pomoci všem za všech okolností. Prioritou pravicové politiky bylo motivovat jednotlivce k samostatnosti, odpovědnosti sama za sebe, střídmosti, racionalitě a dopřát jim volnost v rozletu. Účetní rozvaha tehdy ještě něco znamenala a nebyl to jen prázdný termín. Byla snaha dále se nezadlužovat, dodržovat rozpočtovou disciplínu a dluhy postupně konsolidovat. Občas se tato taktika povedla dobře komunikovat s voliči a někteří z nich i pochopili, že stát tu není od toho, aby všechny zachraňoval, podporoval, dotoval, ochraňoval před ekonomickými cykly anebo nečekanými externalitami.

V kontrastu pravice tu v naší krásné zemi dlouhá léta operuje i konzervativní a v dnešní době čím dál víc i progresivní levice, která má diametrálně odlišnou motivaci, cíle a nástroje, kterými jich dosahuje. Preferuje se skupina před jednotlivcem, zadlužení před finanční disciplínou, regulovaný a zákony svázaný trh a firmy na něm operující, místo volné, flexibilní a neregulované ekonomiky. Peníze se rozhazují a pumpují se do nesmyslných plošných dávek, kde často ani nejsou třeba. Pravidelně se koketuje s myšlenkou progresivní daně, což je jen líbivý název trestu pro výkonnější a úspěšnější jedince, kteří budou mít povinnost rozdělit se o svoje bohatství s méně úspěšnými lidmi. Přerozdělování ale nebude vycházet z jejich svobodné vůle pomoct, ale na základě hlasu “chudého” lidu a jeho zástupců, kteří si nárokují odměnu z cizího vítězství.

Vím, že rozdílů je daleko víc, ale pro názornost nám tohle postačí.

A teď k současnému dění. Naše slavná pětikoalice šla do voleb s oficiálním cílem ukončit populistické a rozhazovačné období Andreje Babiše a nastolit ekonomický pořádek, stabilizovat rozpočet a celkově posílit naši zemi. A víte co? Já jsem jim opravdu chtěl věřit a možná i na chvíli věřil. Co ale vláda v čele s “levicovou” ODS ukazuje v posledních měsících spíš vypadá, jako hozená rukavice Andrejovi, kdo toho dá lidem víc a kdo přijde s novou dotací rychleji. A není divu. Co má vysokoškolský pedagog společného s pravicovou politikou opravdu netuším. Vzdělávací instituce v západní civilizaci převážně inklinují k levicovému vnímání světa. Pan premiér je možná člověk s vysokým morálním kreditem, ale o businessu, tržním hospodářství, řízení rizik, energetice a dalších esenciálních tématech nemá žádné ponětí. To se bohužel netýká jen premiéra, ale i velké části jeho kolegů. 

Nejdřív naše ekonomika dostala ránu kvůli Covidu a následně Babišově podpoře firem při Covidu. Jsem taky podnikatel, ale i přesto jsem s takhle masivní formou finanční podpory pro všechny nesouhlasil. Není odpovědnost státu křísit firmy bez rezervy a udržovat je skoro 2 roky při životě. Trh se musí mít možnost pročistit od toxických a nefunkčních elementů. Jenže to by Babišovi nehrálo do volební kampaně. To stejné platí i teď pro současnou vládu. Ukrajina, vysoké ceny energií, paliva, potravin, nová přicházející vlna Covidu. A co vláda dělá? Masivně finančně podporuje Ukrajinu, i když je statní dluh na historických maximech, vyplácí plošně všem rodinám 5 tisíc za dítě, slibuje pro všechny dotace na drahou elektřinu a plyn a přemýšlí o sektorové dani? Proč proboha? Tak zaprvé více peněz v ekonomice vede k růstu inflace, to se učí každý student v prváku na ekonomce. Za druhé ne všichni potřebují finanční podporu. Ta má být určena pouze lidem v materiální nouzi, když nemají ani na zaplacení jídla. Za třetí proč sektorová daň nebo dodatečné zdaňování firem? Co třeba zpětně zdanit Rohlík, že mu v Covidu stouply několikanásobně zisky? Proč firmy trestat za mimořádné zisky v určitých odvětvích? To už snad chce Fiala trumfnout i komunisty?

Mám radost ze zvyšování cen? Ne. Rostou mi výdaje? Ano a dost vzhledem k tomu, že mám velkou rodinu. Východiskem ale není roztočit dluhovou spirálu a zažádat si o dávky, pokud člověk není v absolutní materiální nouzi. A to většina z nás není.

Jaké je tedy východisko? Nevím. Co ale vždy pomůže bez ohledu na hloubku analýzy je schopnost se adaptovat, uskromnit se, být disciplinovaný v osobním i pracovním životě a flexibilní v hledání řešení a jejich implementaci. To nás sice nespasí, ale lepší, než se projíst až do stavu, ze kterého nebude návratu a bude to bolet ještě generace po nás. Většina společnosti (dle volebních výsledků) nemá ráda funkční řešení, protože často bolí. To ale neznamená, že jsou špatná. Bolest k životu patří, tak si zvykejme a přijměme ji s otevřenou náručí. Udělejme každý za sebe nepopulární, ale funkční kroky, které zachrání budoucnost naši i našich dětí. Nečekejme na záchranu, až vláda něco udělá. Vezměme odpovědnost a kontrolu do vlastních rukou a řešme si problémy v našich mikrosvětech sami.