Pandemický zákon aneb zrada na voličích

Nepopiratelná nebezpečnost Covid-19 a s tím spojená některá opatření lze pochopit. Klička k plošným omezením, která zavedou námi nevolení činitelé v pozadí, kdykoli uznají za vhodné, je však zcela neakceptovatelná.

Na úvod chci říct, že si jsem vědom závažnosti onemocnění Covid-19 a velkého rizika pro ohrožené skupiny obyvatelstva. Jsem ale též zastáncem rovnováhy mezi státními nařízeními a osobní odpovědností. V posledních několika měsících cítím, jak se misky vah silně naklánějí na stranu vládních nařízení a lidská svoboda, nezávislost a odpovědnost se stávají jen prázdnými slovy. Lidem se bez respektu a pochopení přikazuje, zakazuje a ořezává, co mohou a co nemohou. Politici s námi jednají jako s ovcemi či jako s vlastním majetkem. Očekává se od nás bezbřehá poslušnost, nekritické myšlení a stádovost. To je ale velká chyba, protože tuto situaci lze efektivně řešit pouze na základě vzájemné důvěry a na ní založené spolupráci mezi veřejností a státním aparátem, která tu ale zcela chybí. A není divu.

(Ne)schopný manažer

Vláda v čele s premiérem Babišem je mixem kariéristů, egocentriků a populistů. Nejde jim o vyřešení situace, ale o získání bodů pro říjnové volby. Premiér se od vypuknutí krize ukázal jako zcela neschopný manažer a pevně věřím, že to my, občané, budeme reflektovat právě v blížících se volbách a nedovolíme jemu, ani nikomu podobnému, aby dál poškozoval naši zemi. Zatím si jen dělá PR, a to i u věcí, na kterých nemá žádnou zásluhu (viz. očkovací centrum v Brně).

Zde uvádím osm bodů, které definují schopného manažera (tím spíš v kritické situaci):

1. Přijmout absolutní odpovědnost za svůj úřad, veškerá rozhodnutí a svůj tým
2. Řešit situace v klidu a bez emocí
3. Delegovat úkoly na své spolupracovníky, bez snahy mikromanagovat každý jejich krok
4. Informace dokázat kvalitně komunikovat a vysvětlit nejasnosti
5. Být konzistentní v rozhodovacích procesech i komunikaci
6. Změny provádět řízeně, po diskusi s odborníky (i těmi, se kterými nesouhlasí) a s dostatečným odstupem od nově zavedených opatření
7. Kontrolovat své ego a řešit jádro problému, a ne to, jak u toho vypadá a komu se zalíbí
8. Umět uznat chybu, omluvit se a provést korekci k jejímu napravení

Bohužel žádný z těchto bodů náš premiér ani jeho věrní nesplňují. A společnost už je unavená. Lidé přicházejí o práci, mnozí nemají z čeho živit své rodiny, jsou zavření doma, unavení a frustrovaní. Nemohou vést společenský a kulturní život, sportovní aktivity jsou omezeny na běhání v parku a celá společnost je masírovaná mediální hysterii, která už někdy, dle mého názoru, hraničí se šířením poplašné zprávy (viz. Jak už není dost dřeva na rakve apod.). Mediální hysterie umocňuje stres a strach, a tím se jedinec stává jednodušeji manipulovatelným ze strany politiků, kteří se vykreslují, jako zachránci. Jenže nejsou. Neuvědomují si, že existují díky nám. A oni jsou tu pro nás, aby hájili naše zájmy, ne své vlastní nebo stranické. Tedy alespoň v teorii.

Trocha krizové teorie

Náš systém je, dle veřejně dostupných informací, pro případ kritických situací dostatečně zákonně zabezpečený. To, co chybí, jsou lidé a peníze na správných místech. Odbory krizového řízení a složky IZS jsou dlouhodobě podfinancované, protože když se zrovna nic neděje, proč tam investovat, že?

V současné době náš právní řád umožňuje omezit osobní práva a svobody, mimo případy vojenského ohrožení, prostřednictvím:

Krizového zákona

1. Stav nebezpečí (na úrovni kraje, standardně max. na 30 dní)
2. Nouzový stav (na úrovni státu, standardně max. 30 dní) – ve vazbě na Ústavní zákon o bezpečnosti ČR 

Zákona o ochraně veřejného zdraví (může být vydáno mimořádné opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku) 

Pandemický zákon = hybrid

Nouzový stav má být využit v extrémních situacích, kdy je v zájmu národní bezpečnosti potřeba krátkodobě omezit osobní práva, svobody, ekonomiku a jiné sektory klíčové pro fungování země. Pro jeho aktivaci stačí rozhodnutí vlády, avšak jen po dobu 30 dní. Po jejich uplynutí musí panovat nadpoloviční shoda napříč celou Poslaneckém sněmovnou, aby mohl být prodloužen. 

Jenže teď přichází pandemický zákon, který dává do rukou hygieniků a ministerstva zdravotnictví nástroje, které se v mnoha ohledech shodují se stavem nouze a mohou zcela omezit normální fungování společnosti. Jenže:

1. Bez časového limitu (pouze vágní definice “po nezbytně dlouhou dobu”)
2. Bez potřeby schválení Poslaneckou sněmovnou
3. Tedy i bez politické odpovědnosti
4. S velkou koncentrací moci do rukou lidí, které jsme nezvolili a o kterých nic nevíme
5. S velkým potenciálem zneužití a omezování osobních svobod i mimo akutní ohrožení

Je to bezprecedentní zásah do svobod náš všech, kdykoli pověřený úředník vyhodnotí, že nastal ten správný čas.

Cui bono?

Se schvalováním pandemického zákona panovala až překvapivě velká shoda mezi vládními stranami a opozicí. A já se ptám proč? V čí prospěch je tento zákon? Opravdu pomůže nám občanům žít ve větším bezpečí? A pokud ano, tak za jakou cenu? Je možné, že politické strany v tom uviděly šanci na získání více moci i mimo nouzový stav?

Tyto otázky si je třeba klást, a to především ve chvíli, kdy strany, které se prezentují jako pravicové a oficiálně prosazují větší práva a svobody jednotlivce (Piráti, ODS a jejich koalice) se staví proti nouzovém stavu, odmítají ho prodloužit, ale zároveň jsou velmi aktivní v podpoře zákona, který v podstatě obchází současný krizový zákon, byť s podobnými restrikcemi, avšak menší transparentností. A já se opět ptám proč?

Nenechme si vzít naši svobodu! Buďme odpovědní za sebe a své životy a ohleduplní k ostatním. Nepotřebuje, aby stát zavíral okresy a stupňoval restrikce, protože bez vzájemné spolupráce, podpory a důvěry žádná opatření nebudou dost efektivní. Řešení tohoto problému začíná a končí u každého z nás. Pamatujme na to teď a pamatujme na to i v říjnu, až půjdeme volit.