Stát není charita aneb život s Coronou

Koronavirová masáž pokračuje a kromě toho, že stát čím dál víc omezuje naše svobody, tak se to snaží kompenzovat rozhazováním na všechny strany a zdá se, že pro všechny.

Celá věc ale nedává smysl. Posledních 10 let panovalo nejen v Evropě, ale prakticky po celém světě období hospodářského růstu a ekonomické prosperity. Otevíraly se nové firmy, rostly jejich obraty i zisky, snižovala se nezaměstnanost a všichni vesele utráceli za vše možné a užívali si bezstarostně života. Vypadalo to, jak kdyby tento stav mohl trvat navěky. Málokdo předpokládal, že by se situace mohla tak razantně změnit. Stát tu v podstatě nikdo nepotřeboval a placení daní a dalších poplatků byla pro mnoho lidí často zbytečná buzerace. Zaznívaly tu komentáře, ať stát nechá lidi na pokoji, a byla snaha všemi možnými způsoby obcházet a eliminovat závazky vůči němu.

Situace se ale skutečně změnila, a to rapidně v řádu týdnů. Dle posledních dat to ale vypadá spíš na problém ekonomicko-společenský než zdravotní. S virem se, pevně věřím, popereme daleko lépe, než z ekonomickými dopady pramenícími z naší osobní ignorance a vládních opatření. Neříkám, že tento virus není problém a ani se nevymezuji vůči snaze státu snížit kontakt mezi lidmi do takové míry, aby došlo ke zpomalení šíření nákazy. Mnohá opatření dávají smysl. Mám ale problém s několika věcmi.

1. Vláda uplatňuje plošné omezování svobody pohybu a nechává zavírat podniky, což má silně negativní vliv na naši ekonomiku. Zároveň vymýšlí všelijaké kompenzace, podpory, úlevy apod., byť nabízí něco, na co sama nemá, a v podstatě slibuje na obrovský dluh, a to jen cca 2 týdny od vyhlášení výraznějších restrikcí. Vláda tedy zadluží stát, aby nám poskytla bezúročný úvěr, kterým se zadlužíme i my v době propadu ekonomiky, což je ta největší blbost. Jde o to, aby vládní restrikce nezpůsobily větší škody, než Covid-19 sám o sobě, což je reálné riziko.

Vláda též nebyla schopna zajistit elementární vybavení pro složky IZS a nemocnice, o veřejnosti ani nemluvě. Ve chvíli, kdy některé firmy začaly být iniciativní např. s převedením výroby na výrobu dezinfekce, stát zasáhl a činnost zakázal. Současná situaci ve mně nevyvolává přílišnou důvěru ve stát ve chvíli, kdy lidé po celé ČR šíjí roušky pro sebe i nemocnice, zatímco náš prime minister říká, jak se na vládě maká a nikde nic nechybí, případně, jak nic není jeho chyba. Mám takový pocit, že by stačilo lidem dát víc prostoru a měli bychom tu většinu věcí, co potřebujeme. Jen kdyby se vláda přestala snažit všechny a všechno mikromanagovat.

2. Firmy a podnikatelé, mezi než patřím i já, máme od státu legální prostředky (např. možnost si snížit daňový základ, nižší odvody na pojištění), jak ušetřit peníze. Některé firmy jistě využívají i nezákonných prostředků pro snížení odvodů, a tím navýšení zisku. V době růstu nikdo nechtěl o státu nic slyšet a mnozí z nás byli přehnaně sebevědomí, “exkluzivní” a business jel na plné obrátky. Takže proč teď, když přituhuje, zaměstnavatelé, velké, střední či menší firmy a živnostníci řvou, že chtějí od státu pomoc a že jim stát musí pomoci? Stát tu není od toho, aby nás dotoval a kompenzoval naše vlastní pochybení. Může nám elementárně pomoci v dlouhodobé krizi tím, že umožní lidem jednodušeji podnikat a žít a nebudeme na vše potřebovat tisíc razítek a povolení. Jenže to může stát udělat kdykoli. Stát je tu primárně od toho, aby zajistil v rámci možností stabilní prostředí, ve kterém mohou lidé růst, pracovat na sobě a vytvářet hodnoty sloužící pro směnu s jinými lidmi. Stát tu je též od toho, aby efektivně redistribuoval peníze, které mu odvádíme, a díky tomu jsme měli zajištěnou zdravotní péči, nějaký základní důchod pro přežití ve staří apod. Stát tu je též od zajištění bezpečnosti a rovných podmínek.

V době růstu bychom si měli průběžně vytvářet rezervy na horší časy. Jednotlivci, firmy i stát. Teď ty časy přicházejí a je odpovědnost každého z nás být schopen se o sebe a své blízké postarat a chovat se racionálně. Ten, kdo peníze v době růstu rozhýřil a teď nemá nic, je jeho problém. Neodstrkujme stát v dobách růstů a neupínejme se na něj plni očekávání na záchranu v dobách propadu. Tohle není role státu, ale role každého jednotlivce. Jen pokud vezmeme odpovědnost za naše životy do vlastních rukou, získáme sílu a stabilitu vyřešit jakýkoli problém.

Čekají nás teď asi perné časy, které ale nakonec zvládneme. Vždy to nějak zvládneme. Mohli bychom si z toho ale vzít poučení na příště a nedopustit, abychom byli bez úspor a bez záložního plánu, pokud se něco podobného stane v budoucnu. Tahle situace dokonale ukázala, jak je celý svět křehký a může se vše rozbít na tisíce střípků v řádu několika týdnu. V soudržnosti a spolupráci je síla, takže si buďme oporou a spolupracujme společně na vytvoření lepší budoucnosti.