Síla nevědomí

Stála jako přikovaná. Srdce ji zběsile tlouklo. ,,Lenko, kde jsi?” ,,Pojď, kluci už jsou pryč.” Volaly na ni. Vyšla ven. Dělala, že se nic nestalo. Určitě jí chtěla jen ublížit. Vyděsit. Byla to jen stará hloupá ženská...  

SÍLA NEVĚDOMÍ
Všichni ji měli rádi. Na každého se usmála, přiložila ruku k dílu a ještě k tomu z ní zářilo kouzelné charisma. Bylo jí 18 let. Oblíbená holka z naší vesnice.  Měla jasno, chtěla se stát novinářkou. Už od základní školy byla premiantkou. Nechtěla jen vědět, potřebovala všemu rozumět. Profesoři, kteří chtěli slyšet jen litanie ji neměli v lásce. Ona chtěla diskutovat. Když měla jiný názor, nebála se přihlásit o slovo a sdělit ho všem. Všichni, kdo ji znali, od ní očekávali v životě velké věci.
V létě do naší vesnice přijela pouť. Byla to velká událost, jinak se tam nic zajímavého nedělo. Kluci o Lenku měli zájem, ale ona se raději soustředila na učení a své zájmy. Říkala, že se teď nechce ničím a nikým rozptylovat. Kamarádky ji přesvědčily, ať jde s nimi na pouť. Souhlasila.
Po cestě k hasičárně se k nim přidala i banda kluků. Špičkovali se. Hlasitě smáli. Kluci zlobili děvčata. Holky se culily a nakrucovaly. Vyzkoušeli společně autíčka, řetízkáč a autodráhu, než skončili u stánku s růžemi z papíru.
Kluci zaujali pozice a mrkali na dívky,

 ,,Ta růže je jen pro Tebe!” pokřikoval jeden přes druhého.

Některému se to podařilo jinému ne a za chvíli se bavili více sami mezi sebou než s děvčaty. 
Na to čekala cikánka. Seděla u stánku na židličce a ani se nehýbala. Člověk by řekl, že spí. Ona však číhala.

,,Děvenky, ty kluci si Vás vůbec nevšímají. To jsou ale holomci.”

Trochu se lekly, ale hned jí dávaly za pravdu.

,,To se nic neděje, pojďte za mnou. Já Vám mezi tím vyložím karty.”

Dívky si nebyly jisté, ale jak jedna šťouchala loktem tu druhou, rozhodly se, že by to mohla být legrace.
Vlezly k ní do stanu. Udělala jim čaj a chvíli se s nimi ze zdvořilosti bavila. Pak se zeptala, zda mají peníze. Vykládání karet nebude zadarmo. 
Přisvědčily, že mají. Postupně se zvedala jedna dívka za druhou a poslouchaly odpovědi na své vytoužené otázky.

,,Budeš mít dvě děti.”
,,Vdáš se třikrát.”
,,Budeš mít hodně peněz.”
,,Budeš slavná.”
,,Budeš mít čtyři děti.”

Lenka se tam necítila dobře. Nechtěla vědět nic. Karet se bála. Navíc ji nevěřila. Nechtěla své poslední peníze utratit za takovou hloupost, jako je vykládání karet. 
Kamarádky však tak dlouho naléhaly, až i ona usedla na tu špinavou plastovou židli. Zamíchala karty, předala je cikánce a ruce zkřížila přes prsa. 

,,Tak co bys chtěla vědět ty?”
,,Nic. Vy jste profesionál. Tak mi řekněte, co tam vidíte.”

Cikánka na ni pohlédla. Usmála se a vyložila karty. V ten moment si Lenka všimla, že se v ženě něco změnilo. 
Holky kolem štěbetaly, smály se a dělaly hluk. Cikánka se zmenšovala. Bledla. Těkavě hleděla z jedné karty na druhou. Utřela si kapesníkem čelo, ústa. Začala hlasitě kašlat. Přehrávala.

,,Promiň slečinko, ale udělalo se mi špatně, tady máš peníze a jděte pryč.”

Ostatní se vyděšeně zvedly a odcházely ven. Lenka si stoupla, chytla drobnou cikánku za ruku a trvala na tom, že chce vědět, co tam viděla. Babka nechtěla. Kašlala ještě víc. Láteřila, že jí je špatně a ať ji pustí. Lenka byla neoblomná. 
Cikánka se ohlédla, nikdo už tam nebyl. Jen ony dvě. 

,,Tak když to chceš vědět,” pokrčila rameny, ,,do roka umřeš! Už jsi spokojená?” vytrhla se dívce a utekla pryč. 

To nečekala. Stála tam jako přikovaná. Srdce ji zběsile tlouklo.

,,Lenko, kde jsi?”
,,Pojď, kluci už jsou pryč.”

Volaly na ni. Vyšla ven. Dělala, že se nic nestalo. Celý večer se však chovala divně. Tvrdila, že ji nakazila ta čarodějnice, a proto jí není dobře. Pár dalších dnů se v ní odehrával boj, než sama sebe přesvědčila, že to byla jen hrozná a zlá ženská. Určitě jí to řekla jen proto, aby jí ublížila, když ji nechtěla pustit. Možná ji přece jen chytla moc silně a bolelo ji to. Každopádně je to blbost. Neumře.
V následujících dnech na to zapomněla. Možná to raději vytěsnila. Učila se. Dřela. Pracovala na sobě a vyplatilo se. Přišel dopis z žurnalistiky. Byla přijata ke studiu na katedře. 
Měla radost. Obrovskou! Už jen dokončit gymnázium a na konci června je čekala chata se spolužáky. Moc se tam těšila. Tenhle rok skoro nikde nebyla. Kromě pouti a .... Rychle myšlenku opět zaplašila. 
Na chatě měl být Vláďa. Myslela si na něj už od druháku. Letos spolu tančili na plese pětkrát.

Naložili batohy na záda. Igelitky s alkoholem do ruky a šli lesem k chatě kamaráda. Koupali se v rybníku. Popíjeli a opíjeli se. Slibovali si, že tuhle tradici budou dělat každý rok. Večer se blížil. Přinesli dřevo. Zapálili oheň a vyndali kytary. Zpívalo se. Nálada byla dost veselá. Kouřili cigarety. Probíhala škatulata, kdo, kde a s kým bude spát. Byl to krásný večer. A takový je čekal celý týden. Zasloužili si to.
Lenka se svěřila Lucii, že ji Vláďa za borovicí políbil. Bylo už k ranním hodinám, když všichni ulehli do svých či cizích postelí.

Kouř! Kašel! Zoufalé volání! Oheň! Plameny! Kouř! Kašel! Zoufalé volání! Oheň! Plameny! Kouř! Kašel! Zoufalé volání! Oheň! Plameny! 

,,Jsme všichni?”
,,Myslím, že ano!”
,,Kde je Honza?”
,,Honzooooo?”
,,Tady, tady jsem,” sýpal Honza.
,,Lukáši, spočítej nás.”
,,Jedna, dva, tři,...”

Vláďa se rozhlížel. Zmateně pobíhal kolem. Strkal do ostatních.

,,Vláďo, jsi v pořádku?”
,,Nestrkej do mě vole!”
,,Lenka, kde je Lenka?” 

Všichni se zarazili. Koukali na sebe. Nebyla mezi nimi. Plameny byly už vysoké. Olizovaly první patro. Byl slyšet Vláďa. Chytli ho. Snažil se jim vytrhnout. Museli ho držet čtyři. Holky plakaly. Vzlykaly. Zoufale křičely. Bylo slyšet praskání dřeva. Hysterický pláč. Lesní zvěř ožívala a šla se podívat blíž.

Mc
................

Všichni se dostali v pořádku ven kromě Lenky. Pár kluků se zkusilo dostat dovnitř, ale plameny už byly moc vysoké. Jedna její kamarádka se po tragédii svěřila, že ji Lenka vyprávěla o té příhodě s cikánkou. Přidala se k tomu další kamarádka. Zjistilo se, že Lenka na to zapomenout nedokázala. Vláďovi se dokonce svěřila, že se občas v noci budila děsem. Ta pouhá myšlenka se ji zakořenila hluboce do nevědomí a probudila se v nejhorší možnou chvíli. 
Na jejím pohřbu se sešla celá vesnice. Žádná z děvčat si už nikdy nenechala vyložit karty.