Na nuda pláži s babičkou

Vlnky tančily po jejím nahém těle. Cítila se jako Eva, která spokojeně kouše jablko poznání. Zaujatě pozoruje a vnímá život takový, jaký je. ‚,Babi?” Ano?” ‚‚Jsi šťastná?" Babička vykřikla a vyskočila nad vodu jako velryba. Uaaaaa

Seděla na modře pruhovaném ručníku a rozhlížela se po nuda pláži. Cítila se sama sebou, jako už dlouho ne. Překvapilo ji to. Když jí dříve vyprávěla babička o tomto místu, představovala si jej vždy jako divné místo osázené oplzlými lidmi, které na sebe koukají a slintají. Hmmm, jaký to omyl, nic z toho nebyla pravda. Tady se linul pravý opak, svoboda, pohoda, anonymita a klid čišel ze všech stran. Proč? To vlastně úplně nechápala, ale když tam tak seděla na svém velkém ručníku a koukala se na vlnící vodu, tančící větve stromů a vyhřívala se na písku, možná začala chápat… Byla to ta přirozenost, samovolnost a nenucenost. Nikdo neměl potřebu nikoho ohromovat, snažit se být někým jiným. Tady si všichni byli rovni. Stejně nahatí, jako přišli na svět ze své matky, maminky, maměnky… Hleděli si sebe sama a bylo jim moc příjemně. I jí bylo fajn, ač vedle ní na ručníku seděla její babička a o kousek dál její nový nevlastní děda. Ano, zvláštní kombinace, mohl by si někdo říci, ale jí to nepřišlo. Byli v Chorvatsku u moře a daleko od všech jejích problémů, takže nahatá babička a nevlastní děda byla vlastně jen muška na třešničce na dortu a to zvládne.

Svoji babičku měla moc ráda. Takže když ji navrhli, aby s nimi jela na dovolenou do Chorvatska, vlastně tu možnost ani moc dlouho nezvažovala. Ano, bylo jí sice 16, zrovna dokončila prvák a většina z jejích spolužaček by na dovolenou se svojí babičkou určitě nejela, ale ona to vnímala jinak. Narovinu? Vždycky byla jiná. Se svojí užší rodinou měla nesnáze už od té doby, kdy se přestala vydávat za někoho jiného a smířila se s tím, že být svá, má svá úskalí. Ale ona nebyla sama, měla svůj svět, fantazii a babičku Divušku. To pouto přisuzovala tomu, že si s ní byly tak podobné. Bylo to zvláštní, jak si ob generace mohou být tak blízké. S ostatními dospělými to bylo rozdílné, téměř vždy měla potřebu jim na vše říkat ne. Nebylo to jen tím, že byla mladá ale prostě tím, že vnímala svět na veškeré jeho škále od bílé po černou se všemi odstíny šedé. U ostatních měla pocit, že jsou pro ně věci buď bílé a nebo černé, nic mezi tím. S babičkou cítila sounáležitost právě v tom, že ji vše přišlo tak nejednoznačné a vždy měla pocit, že jí toho mnoho uniká a rozumí málo čemu. Ač byla Divuška v důchodu, navštěvovala univerzitu třetího věku. Ráda se s ní učila o historii nebo umění. Zbožňovala její neutuchající zvědavost po dalších a dalších vědomostech, nikdy jich nebylo dost. ,,Kéž bych byla jako ona,” myslela si často při pohledu na ni.  

Seděla na modře pruhovaném ručníku a rozhlížela se po nuda pláži. Cítila se jako Eva, která spokojeně kouše jablko poznání a zaujatě pozoruje život takový, jaký je. Mladí, staří, děti, páry, jednotlivci, skupinky, ale rozhodně se zde mnohem lépe dýchalo, než o kus dál, na pláži s plavkami, která byla doslova otištěna grafikami ručníků, které nebraly konce. Babička se zvedla a řekla, čistě jakoby nic, ač bylo znát, že i ona si teprve zvyká na novou situaci: ,,Já jdu do vody, co ty Marťo?” A mrkla na mě tak, jako by to udělala moje spolužačka. Hned mi prolétlo hlavou, jak to asi dělá, že je uvnitř stále tak mladá. K vodě to bylo asi 15 metrů. 

Nikdy dříve mě neviděl žádný chlap bez oděvu a teď jsem se měla jen tak zvednout a projít kolem nich kompletně nahá a ještě po boku své babičky? Bizarnější situaci jsem si v té chvíli nemohla představit. Znejistěla jsem a snažila se schovat alespoň prsa. Babička si mé nervozity všimla. Na nic nečekala, popadla mě za ruku a za výkřiku ,,Uaaaaaaaa,” se rozeběhla do vody. Tak mě překvapila, že jsem málem sletěla rovnou do písku, ale ona mě držela pevně, a tak jsem běžela nejdříve pomaleji, a pak o něco rychleji a rychleji za ní. Pár skoků před první vlnou jsem už běžela tak přirozeně jako ona, byla jsem na sebe hrdá. Babičku to celé asi tak potěšilo, že místo toho aby zpomalila, zrychlila. Řítila se do větších a větších vln, dokud nebyla v tak hluboké vodě, aby v ní mohla skočit šipku. Až tehdy mě pustila.  

,,Hahahaha…, viděla jsi to Marťo? To byla šipka. Stále ji ještě umím jako zamlada. To koukáš viď? Takovou určitě ty neumíš.” ,,To teda určitě ne babi,” odpověděla jsem s úsměvem od ucha k uchu. Bylo mi NEJLÉPE ZA POSLEDNÍ DNY, TÝDNY I MĚSÍCE. Tak dobře jako už dlouho ne. Babička pro teď roztála všechny kostky ledu v mém srdci a svět byl opět krásný.

Vyrazila jsem ze sebe ,,Uaaaaaaa…” a skočila kámen těsně vedle ní. ,,Ty jsi ale, “ hulákala na mě, radostně. ,,Jo, jsem tvá, úplně po Tobě, stejná jako TY” a vyplázla jsem na ni jazyk. Zářila. ,,Ne, ty nejsi jako já, ty se méně bojíš. Ty jsi lepší a radostnější než jsem kdy byla já.” Tomu jsem zase nerozuměla já, až dnes tu myšlenku chápu. Ta generace to měla jiné, než my dnes. Ano, mohli žít, být, ale nemohli říkat věci tak svobodně jako dnes my a rozhodně nemohli jen tak lehce změnit to, co se jim nelíbilo. Často se museli podřídit systému, aby někomu jinému neublížili. Takže tehdy, v té teploučké slané vodě, mezi těmi mírnými vlnkami jsem ještě nerozuměla, o čem mluví. Domnívám se, že jsem tušila, ale nerozuměla. 

Plavaly jsme s babičkou vedle sebe. Občas cákla vodu jedna, pak ta druhá a stále dokola. Smály jsme se, ale byly i potichu. Vím, na ženy a dívky neobvyklé, ale občas se takové momenty najdou, když jste jen rády ve své společnosti a nepotřebujete mluvit. S babičkou jsem to tak měla často. Až když jsem byla unavená a chtěla se vrátit, pronesla: ,,Marťo, podívej, zapadá slunce.” A vážně, slunce se snášelo za obzor. Zapadalo a zářilo ještě více než kdy dříve. Kolem se roznášela rudá a zlatá záře, jakoby nikdy nemělo spatřit svět nic podobného. Racci létali kolem, zpívali nebo volali na slunce, ať ještě nezapadá, neboť nezvládli nalovit tolik ryb, kolik slíbili manželkám, že přinesou. Avšak slunce nečekalo, mělo svůj příběh, svůj slib, svoji cestu.

,,Babi?” ,,Ano?” ,,Jsi šťastná?” ,,Co to je za otázku?” Vyhrkla nejdříve nevrle. ,,Tak promiň, jen mě to tak napadlo.” ,,Ne,” zabručela nejistě babička, ,,neomlouvej se. Já Ti odpovím, jen mi dej chvilku.” ,,Dobře, babi.” Tehdy jsem ještě nechápala, proč si musí brát čas, nač? Proč na tu otázku neodpoví jako, chcete zmrzlinu jahodovou nebo vanilkovou. Můj šesti letý syn, by odpověděl v mžiku, zda je a nebo není. Ale on ještě žije zcela přítomností, a tak často říká, ,,Dneska to byl další krásný den, jsem nejšťastnější kluk na světě.” Až teď chápu, že na tuhle otázku můžeme odpovědět rychle, snadno i opravdově. Babička si vybrala třetí variantu a jen čekala, až jí uzrají správná slova na jazyku a ztotožní se s jejich obsahem. Neodpovídala jen pro ten daný moment, ale pro minuty, dny, týdny, měsíce a roky, které byly, jsou a budou…

,,Víš, co?” Čekala jsem. ,,Vidíš to slunce?” ,,Ano.” ,,Vidíš ty mraky?” ,,Ano.” Vidíš tu záři?” ,,Ano.” ,,Vnímáš to všechno?” ,,Ano.” ,,Ano jsem, kdo by nebyl na téhle planetě šťastný? My přece žijeme tady a teď a co bylo to bylo a co bude tak zvládneme také. Život je jako moře. Plný vln. Některé Tě vynesou vysokooo, jiné smetou dolů, ale na Tobě je, aby ses v nich naučila plavat a užívala si každou krásnou vlnu, neboť nikdy nevíš, jaká bude ta další.” Usmála se a podívala se mi z hluboka do očí. Její byly modré, moje jsou zelené. Najednou vykřikla, ponořila se a vyskočila nad vodu jako velryba. ,,Uaaaa.” 

Dívala jsem se na její mizející nahý zadek nad vodou a myslela si. Taková bych také chtěla být, až mi bude šedesát osm. A přeji si to stále, ač teď je jí už sedmdesát dva. Nezměnila se, jen uzrála a já doufám, že budu zrát podobně jako ona, jen do nejlepší a nejoriginálnější podoby samy sebe.

Mc, 22'