Jahodová zmrzlina

Blížil se ke mně. Jeho velké tmavé oči. Ostré zuby. Dlouhé ruce a prsty jako drápy. Takhle vznikla pohádka o Červené Karkulce? Jaká ironie, pomyslela jsem si, když se mnou smýkal na koberec. Také mám na sobě dnes červené šatičky.

 

Vyšli z obchodu a oba měli stejné tričko. Modré s bílými motivy postaviček na koloběžce. Usmívali se. Lízali zmrzlinu. Samozřejmě oba jahodovou. Chytli se za ruce a podívali se mým směrem…

Ležela jsem v trávě. Oči zavřené. Přemítala jsem nad životem a celým jeho smyslem. Vlasy rozevláté kolem hlavy jako rezavá hříva lva. Sluneční paprsky mě hřály do obličeje. Za zavřenýma očima mi tančily dva tmavé kruhy slunce. Zhluboka jsem se nadýchla a snažila se roztáhnout plíce, jak nejvíce to šlo. Cítila jsem v žaludku stres. Obrovské těžké balvany, které si tam jen tak spokojeně ležely a tlačily mě k zemi. Taková pohoda všude kolem, ale ne v mém nitru. Otevřela jsem oči a tmavé kruhy slunce se proměnily na oslnivý celistvý koláč světla. 

Rozezvučel se mi telefon. Podívala jsem se na displej. Byl to on. Jak je to možné? Domnívala jsem se, že jsem si jeho číslo zablokovala. Poctivě jsem se mu vyhýbala už celý rok. Nechápala jsem, jak je to možné, ale ani po roce jsem nebyla schopná opětovat jeho pohled, natož ho pozdravit. Ani dnes, když jsem ho potkala s jeho slečnou, jsem to nedokázala. Hrozně moc jsem mu chtěla říci, že mě to mrzí, že ho nechci přehlížet, že nechci dělat, že neexistuje, ale že si prostě nedovedu pomoci. Otevřel ve mně Pandořinu skříňku…

Zavřu oči a před očima se mi začne přehrávat stínohra vzpomínek. Sedím u stolu, je mi 12, poslouchám rádio Vysočina a píšu si domácí úkoly…

,,Něco jsem Ti řekl, ne?”

Klepala jsem se na židli a bála jsem se i dýchat. Stačil jeho hlas, pohled a okamžitě jsem byla malou holčičkou… Nevěděla jsem proč, ale neměl mě rád. Nějakým záhadným způsobem jsem ho provokovala a rána mohla přiletět prostě kdykoliv. Tohoto strachu jsem se už nikdy nezbavila. Vždy se budu bát, zda od nějakého muže přiletí nebo nepřiletí rána. 

,,Tys mě neslyšela? O něco jsem Tě snad jasně žádal!” 

Klepala jsem se na židli a bála se i dýchat. Stačil jeho hlas, jeho pohledy a okamžitě jsem byla malou holčičkou… Věděla jsem, že to tak nemyslí, dlouho jsem si myslela, že chyba je ve všem ostatním jen ne v něm. Slyšela jsem od babičky, že ho táta bil. Slyšela jsem od mámy, že v noci nespí a pracuje denně i 18 hodin. Slyšela jsem od něj, že jsem jediná ženská, kterou kdy uhodil. Slyšela jsem sebe, jak volám, proč teda zrovna JÁ? 

,,Tys mě NESLYŠELA? O NĚCO JSEM TĚ JASNĚ POŽÁDAL!” Prásk. Shodil moji šatní skříň až se rozbily levé dveře.

Klepala jsem se na židli a bála se i dýchat. Stačil jeho hlas, jeho pohledy a okamžitě jsem byla malou holčičkou… Když se ke mně blížil. Jeho oči. Jeho velké tmavé oči. Ostré zuby. Dlouhé ruce a prsty jako drápy. Takhle vznikla pohádka o Červené Karkulce? Jaká ironie, pomyslela jsem si, když se mnou smýkal na koberec. Také mám na sobě dnes červené šatičky. Plesk. Něco řval. Chytla jsem se za levou tvář. Plesk. Chytla jsem se za pravou. Plesk. Plesk. Plesk. Takhle sežral vlk karkulku? 

Najednou klid. Slyším jak přerývaně dýchá. Otevřu oči. Sedí na mě a hlavu má natočenou ke dveřím. Podívám se Tím směrem. Stojí v nich můj šestiletý bratr, který zírá jako plankton, než ho pozře velryba. Čekám. On také čeká. On nečeká. Zvedne se a jde k němu. Vezme ho za ruku a odvede ho do obýváku. Vidím jejich vzdalující záda. Bratr otočí hlavu a hodí na mě zmatený pohled. Usměji se na něj. On na mě ne.

Otevřu oči a hledím do slunce. Cítím, jak jeho paprsky proudí do celého mého těla. Hladí mě. Čechrají moje vlasy. Rozehřívají chladem zmrzlou pokožku a zahánějí špatné vzpomínky. Bála jsem se, že budu stejná jako on. Nejsem. Můj syn a já máme jiné rodinné zázemí. Hodně spolu mluvíme a pokud se někdy naštvu, tak maximálně zvýším hlas, a pak se za to omluvím. Podle mého si rodič musí respekt zasloužit a ne ho získat tím, že se podílel na vzniku dítěte, jeho života či jeho osoby. 

Posadím se. Omotám paže kolem nohou a houpu se sem a tam… Před očima se mi opět vybaví obraz z dnešního poledne… Vypadal spokojeně. Vybral si dobrou dívku. Hodí se k němu. Přeji mu ji. 

Narozdíl od dětství mi on nikdy nic fyzicky neudělal, ani se mě nedotkl. Zvládl to a vždy se uhlídal. Ale v momentě, když na mě před rokem pohlédl svýma velkýma tmavýma očima a zvýšil hlas v příkoří. Stačil jeho hlas, jeho pohledy a okamžitě jsem byla malou holčičkou… To byl poslední moment, kdy jsem se mu dívala do očí. Teď už úspěšně rok dělám, že neexistuje. Koukám se skrz něj a nejsem schopná jakékoliv interakce. Vypadal tak spokojeně, než mě uviděl.

Zazmatkovala jsem, otočila se a změnila směr své cesty. Utíkala jsem na louku. Tam, kde ležím teď už hodinu v trávě a je mi o mnoho lépe. Je tomu rok, co se naše cesty rozešly a už asi nikdy nebudou schopny se sejít. Oba dva jsme postrčili naše hranice tak daleko, až se veškeré struny zpřetrhaly. Zažili jsme spolu tolik krásného, byl to můj nejlepší kamarád a jeden z nejbližších duševních spojenců. Hodiny jsme mohli mluvit o čemkoliv. Smát se. Vtipkovat. Znali jsme se sedm let a i poslední momenty, než se to stalo, jsme prožili v legraci a smíchu. 

Od té doby jsme se už nepotkávali. Neměli jsme potřebu se kontaktovat. Bavit se. Po tolika letech vzniklo divné prázdno, které už plnily jen vzpomínky a vše ostatní se rozplynulo. Volá. Chápu to. Štve ho, že dělám, že neexistuje. Bere to osobně, ač to vlastně z mé strany osobní není. Dívám se na jeho telefonní číslo a vím, že tam kde dříve bylo jeho místo, už je jen retrospektivní video našich společných okamžiků. Je to PĚKNÝ film.

,,Jednou mu řeknu, že ve mně otevřel Pandořinu skříňku, ve které jsem se proměnila na malou holčičku z mého pokojíčku. Jednou mu to řeknu! Jednou mu to řeknu přímo do očí.”

Klepala jsem se na židli a bála jsem se i dýchat. Stačil jeho hlas, jeho pohled a okamžitě jsem byla malou holčičkou. ,,Odpouštím Ti. Odpouštím. Dělal jsi jen to nejlepší, co jsi v ten okamžik mohl. Já tvé chyby neopakuji a to je hlavní. Další generace nebude následovat tvé kroky a ty se nějak musíš smířit s tím, že jsi uhodil dívku, ženu nebo-li svou dceru, tati, ale i tak Ti Odpouštím.”

Vyšli z obchodu a oba měli stejné tričko. Modré s bílými motivy postaviček. Usmívali se. Lízali zmrzlinu. Samozřejmě byla jahodová. Chytli se za ruce. Pohladila ho po tváři. Políbil ji. Podívali se mým směrem. Slušelo jim to. Vypadali zamilovaně. Okamžitě jsem ho poznala. Podívala jsem se skrz něj a otočila se, jako bych něco zapomněla. Poznal mě. Odcházela jsem a cítila jeho pohled propalující moje záda. Byl prázdný přítomností a plný minulosti. Na špatné věci jsme zapomněli a ty dobré přetrvávají v našich vzpomínkách. Odcházela jsem a pokožku jsem měla posetou husí kůží. Klepala jsem se, ale usmívala. Další zkouška, další krok vpřed. Čím víc jich udělám, tím blíže budu rozřešení.

Mc