Občas je už pozdě

Jak dlouho už jeho čelo brázdilo tolik vrásek? Nepamatoval si. Jeho život běžel úprkem pryč. Nikdy se na nic moc neptal. Jen pracoval. Lidi z jeho života odcházeli. Noví přicházeli. Náhodou. Cíleně. Vzala je smrt.

OBČAS JE UŽ POZDĚ
 

Stál před zrcadlem. Byl tam už dlouho. Díval se na svůj odraz. Jak mohl tak rychle zestárnout? Ještě včera se na sebe díval a přišel si o dvacet let mladší. Žil zdravě. Sportoval. Alkoholu neholdoval. Měl mladou ženu s dětmi. Nebyly jeho, ale to mu nevadilo. On měl také své. Biologické. Nevídal se s nimi. Nepotřeboval je. Nechyběly mu. 

Ty nové děti ho měly rády. Škoda, že rodinu si člověk nevybere. On to mohl udělat. Měl přece na výběr z takového množství žen. Proč si vybral zrovna ji? Věděl to. Teď už to chápal. Byla oblíbená. Chtěl ji každý. A to ho tehdy lákalo. Když ji poprvé uviděl na tom turnaji a jak kolem ní poletuje roj kluků, chtěl ji mít.

,,Ahoj.”

,,Ahoj.”

,,Docela válíš.”

,,Hmmm, dík.”

,,Tobě asi lichotí všichni kluci, co?”

,,Ani ne.” zrudla.

,,Přitom ale zase až tak hezká nejsi.”

,,Cože?” otevřela pusu a s úžasem na něj hleděla.

,,Ne, tak nemyslel jsem to tak, že bys nebyla hezká. Jen, že znám hezčí holky.”

,,Aha. No tak já si o sobě nemyslím, že jsem zase tak hezká.”

,,A dobře děláš.” měl ji v rukávu.

Celý turnaj po něm pokukovala. Když pak odcházel na autobusové nádraží a šel kolem ní. Stála tam s celou partou. On sebevědomě přišel do středu hloučku. Postavil se před ni.

,,Heleď, dej mi číslo.”

Zrudla. Sundala batoh. Zběsile v něm hledala tužku. Papír. Pak požádala jednoho kluka, aby nastavil záda. Poslušně to udělal. Načmárala číslo a podala mu ho.

,,Dík, ozvu se.”

,,Tak, čau a zavolej...” 

Otevřel dveře a podíval se do místnosti. Seděla tam. Vedle ní byl jiný muž a jejich společné děti. Seděli vpravo. Jeho nová žena s novýma dětma seděla vlevo. I kdyby si mohl vybrat, nevěděl by, kam si sednout. Situace to díky bohu vyřešila za něj. Bude uprostřed. Tam je jeho místo. Nemusí se rozhodovat.

Vrátil se k zrcadlu. Jeho oči byly modré. S nádechem šedivé. Měl krátké řasy. Kruhy pod očima. Vrásky. Jak dlouho už jeho čelo brázdilo tolik vrásek? Nepamatoval si. Nebyl čas se zastavit. Jeho život běžel úprkem pryč. Nikdy se na nic moc neptal. Jen neustále pracoval. Lidi z jeho života odcházeli. Noví přicházeli. Náhodou. Cíleně. S úmyslem. Vzala je smrt. Od nějaké doby přestal raději přemýšlet. Žít. Pracovat. Jíst. Pít. Sex. Starosti. To byl jeho život posledních let.

Ťuk! Ťuk!

,,Halóóó, jsi tady?”

,,Ano, jsem.”

,,Mám Ti vyřídit, že ji to moc mrzí a přeje Ti upřímnou soustrast. Měla prý tvého tátu moc ráda.”

,,Vyřiď jí, že děkuji.”

,,Jasně. Tak zatím.”

To mu to nemohla říct sama? Byl snad nějaká zrůda? Co by jí to udělalo, kdyby mu tu větu přišla říct sama? Když se to stalo, volal jí. Nebrala to. Poslal ji sms. Na tu mu odepsala. Bylo to hrozné. Byli od sebe už sedm let a stále spolu nemohli mluvit. Nechápal to. Vždyť spolu strávili dvacet dva let. Jak mohli dopustit, že spolu nedokáží být v jedné místnosti ani jednu minutu?

Poslední dva roky to bylo s jeho tátou těžké.

,,Mohl bys to auto prosím táto přeparkovat?”

,,Proč? Mně tam nevadí.”

,,Protože chci za to dát druhé auto a takhle se tam nevejde.”

,,Tak ho zaparkuj vedle.”

,,Tam je ten sloup.”

,,Ale vždyť jsem tam nechal dost místa.”

,,Nenechal. Jdi to do háje přeparkovat. Rozumíííííššš otče?”

Ještě teď si pamatoval jeho výraz. Tu bezmoc starého člověka, na kterého křičí jeho vlastní syn. Tohle se mu jednou vrátí. Tušil to. Jeho děti mu to oplatí. 

,,Otče, jsi kretéééén!” přesně tohle mu řeknou. Neboť u toho byly, když na něj řval.

Zasloužil si to. 

Od určitého momentu si svého táty přestal vážit. Nevěděl kdy, ale v jeden moment se to změnilo. Tehdy, když měl pocit, že kromě svých dětí, se musí starat i o své rodiče. Ta moc mu vlezla do hlavy. Do úst. Do slov. Jednou mu dokonce řekl. 

,,Jdi do prdele ty starobo.”

A on na to nic neřekl. To bylo to nejhorší. Neokřikl ho. Neumravnil. Jen se na něj podíval. Hleděl mu do očí. Pak si protáhl prsty a odešel na zahradu. A on? Ani se mu neomluvil. Tak byl pyšný. Hrdý. Hloupý. Nevážil si ho. Teď by se chtěl omluvit. Teď ano. Teď už je však pozdě. Jak by s ním teď chtěl mluvit. Omluvit se. Obejmout ho. Říct mu, jak moc ho měl rád. Škoda, že nebyl věřící jako on. Pak by mu to mohl říct alespoň v nebi. 

Do místnosti vlétlo prudké bílé světlo a někdo vstoupil.

,,Přišel čas. Můžete začít.”

,,Budu muset předstoupit před všechny ty černé kosy a mluvit. Obřady mi problémy nikdy nedělaly. Svatby mám rád. Ale na pohřbu vlastního otce budu mluvit poprvé. A vlastně i naposledy. Ufff... ” pomyslel si a dokonce se té představě nahlas zasmál.

Kněz na něj znepokojeně a s údivem zíral.

,,Synu, nepotřebujete si promluvit?”

,,Ano otče.” Rozplakal se. Poprvé v životě.

,,Tak přece to není tak hrozný člověk.” napadlo s úlevou kněze.

Mc