Na boží hod

NA BOŽÍ HOD

Zavolal jí.

,,Jak si to představuješ?”

,,Promiň, já vím. Ale bylo toho hodně a víš, že máme teď problémy.”

,,Ale vlastního otce? Vlastního otce?”

,,Promiň. Já chtěla. On mi to nepovolil.”

,,Měla jsi za mě bojovat. Měla jsi mu říct, buď on a nebo jdu.”

,,Tati, ale ty víš, že on to nemyslí zle.”

,,Myslí. Když mě tam nechtěl na Štědrý večer a nechal mě klidně s cizími. Myslí. Je to zlý člověk.”

,,Není a ty to víš.”

,,Už ne. Neznám ho. Tím pro mě skončil.”

,,To neříkej.”

,,Budu. A budu. Je to sobec.”

Povzdychla si.

Byly to dva roky co byl sám v domově důchodců. Dříve tam byl s maminkou. Svojí ženou. To ještě šlo. Co však umřela. Bylo to s ním hrozné. Dokonce s ním nikdo nemohl bydlet v pokoji. Museli doplácet tu druhou postel. Nikdo tam s ním nevydržel. 

,,Tati, musím končit. Už vyrážím a vezu Ti tvé oblíbené cukroví.”

Na druhé straně se rozneslo ticho. Po chvíli. ,,Hnízda?”

,,Ano hnízda.”

,,No ty jsi...”

,,On je. Já nic nestihla. Udělal je on.”

Ticho. ,,Tak to je tam nech. Nechci je!”

,,Horší než dítě.” pomyslela si.

,,Vezmu je sebou. Když je nebudeš chtít, rozdej je. Třeba si alespoň najdeš přátele.”

,,Tady? Tady není nikdo kloudný s kým by se dalo bavit.”

,,Přeháníš.”

,,Já že přeháním? Je to tady samý blbec, zloděj, hluchoň, slepoň, televizožrout,...”

,,Táto, jestli chceš, abych ze Tebou přijela, tak už zavěs ten telefon. Jinak vážně nevím, zda to stihnu.”

,,Dobře. Čau.”

Zavěsil.

Měla ho ráda. Vždy ho zbožňovala. Byl to její táta. Tatínek. Miláček. Hrdina. Mrzelo ji, že ji měl ze všech dětí nejméně rád. Jednou ji to dokonce řekl.

,,Víš, já Vás mám rád všechny. Hlavně Pavla, Jarmilu a Tebe. Je pravda, že Tebe trochu méně, ale to je tím, že mi připomínáš moji tetu z dětství. To byla hrozná ženská.”

Bylo jí osm. Ležela v posteli. V ruce medvídka od babičky. Držel v ruce knihu, kterou ji měl číst před spaním a seděl na palandě.

,,Vypadala jako tahle královna. Podívej.” ukazoval prstem na tu starou královnou, a pak na ni.

,,Jseš jí tak nějak podobná. Nevím, čím to je. Ale jinak Tě rád mám. To zase ne že ne. Jsi moje dcera. Přece Tě musím mít rád. Co bych byl za otce, kdybych Tě neměl rád?”

Přitáhla si peřinu výš k nosu.

,,Jen Tě mám prostě rád méně, než tvoje dva sourozence. Možná je to tím, že jsem byl také prostřední. No prostě jsem si dnes všiml, jak jsi na mě u rozhlasu koukala.”

Ten vodník z rozhlasové pohádky mluvil téměř jako on. Nemohla si pomoci. Neustále kontrolovala, zda to nemluví on. Co když se v noci mění na vodníka?

,,Uvědomil jsem si, že mě také asi nemáš moc ráda. No víš a mně se Ti ulevilo. Je dobré si to říct takhle na rovinu. Nelhat si. Uvidíš, že se nám hned spolu bude žít lépe, když oba víme, že se tak rádi nemáme.”

S úsměvem na ni pohlédl. Pak na knihu.

,,Chceš ještě tu pohádku přečíst?”

Zavrtěla hlavou. Vstal.

,,Dobrou noc, dcero.”

Otevřel dveře. Zavřel. Slyšela kroky na chodbě. Zatlačila slzu.

Vrátila se v myšlenkách k řízení. Seděla v autě a jela za ním. Už zas. Jediná ze sourozenců. Jediná, která se ho na rok ujala. Málem ji kvůli tomu skončilo manželství. 

,,Jsem moc hodná.” pronesla k sobě.

Přemlouvala sourozence, aby si letos vzali tátu k nim. Oba se však vymluvili. Ona letos nemohla. Měli na svátky po pěti letech manželovu maminku a ta jejího otce nesnášela. 

Upřímně si od něj potřebovala sama odpočinout. Poslední půl rok, co ho vrátila do domova důchodců ji to při každém společném setkání minimálně hodinu vyčítal. Jarmile a Pavlovi ne.

,,Jarmilko to jsi hodná, že ses na mě přišla po měsíci podívat.” napodobovala pro sebe jeho hlas.

,,Jé Pavle, to je od Tebe hezké, že jsi našel čas se uvolnit z práce k mému svátku.”

,,Jano, kde jsi byla? Čekal jsem Tě před hodinou?”

,,Jano, říkal jsem Ti, ať mi půjčíš tu knihu o tamtom a ne tuhle o tomhle.”

,,Jano, kde jsi byla včera? Volal jsem Ti a nikdo to nebral.”

Bylo jí to líto. Ale musela otce nechat na Štědrý večer s ostaními v domově. Měli tam program. Věděla, že se o něj hezky postarají. Ale i tak na něj u večeře myslela. Jedla schválně méně. Byla hladová, ale chtěla mu schovat víc stranou. Měla z toho radost. Zhubne a jemu udělá kvůli.

Vezla mu salát. Kapra. Vánočku. Mandarinky. Jablka. Velkou krabici cukroví. Těšila se na něj. Ač ji před půl hodinou nadával do telefonu. Těšila se na něj. Věřila, že on se na ni také těší. Bylo by hezké. Kdyby jí to někdy řekl. Stiskla kliku do jeho pokoje a s nadějí vstoupila.

,,Jano. Zandej to tady do ledničky a jedeme.”

,,Kam jedeme?”

,,Slíbil jsem paní Orlíčkové, že se tam stavíme. Má tam přichystaný pro Tebe dárek.”

Tak on si vzpomněl? On mi dá dárek? Dokonce do toho zapojil svou známou.

Rychle vše dala do lednice a nabídla mu rámě. Prošli chodbou. Vstoupili do výtahu. Zmáčkli 0. 

S každým ubíhajícím poschodím pronesl.

,,Ještě tři. Ještě dvě. Ještě jedno.”

Vystoupili z výtahu. Došli k autu. 

,,Měla by sis ho umýt. Snad se nebude dívat Orlíčková z okna. To bych snad ani nevylezl, jak bych se styděl.”

,,Umyla jsem ho minulý týden. Ale ta sůl a bláto....”

,,To mě nezajímá. Prostě je špinavé. A zrovna dnes. V ten významný den. Jedeme!”

Takovéhle obstrukce nikdy dříve nedělal. Asi mu na tom daru pro ni vážně záleželo. Zrůžověla štěstím.

Město už bylo klidné. Za šestnáct minut zastavili před jejím bytem. Znala ji. Byla to učitelka na klavír.

Zazvonil na zvonek. Pípla jim. Otevřeli dveře. 

,,Třetí patro.”

,,Cože?”

,,Třetííí patrooo.”

,,Ale ano. Já vím. Jedeme.”

Otevřela jim. Slušelo jí to. Nechápala jak to dělá. Bylo jí osmdesát let a stále měla šmrnc. Otec si sundal klobouk. Šálu. Kabát. Boty. Odstrojila se též. 

,,Tak pojďte za mnou do obývacího pokoje. Přichystala jsem nám občerstvení a čaj.”

,,Děkuji. To je od Tebe milé Aleno.”

,,Ale to nic Zdeňku. Tvoje Drahuška by to pro mě udělala také.”

,,No Drahušku nechejme odpočívat a usaďme se raději.”

Posadili se ke stolu. Já do čela. Oni vedle sebe. Chtěla jim dát prostor si povídat.

,,Tak prosím Tebe Zdeňku, povídej, co jsi mi chtěl tak důležitého.”

Paní uchopila do těch tenkých rukou velký šálek čaje a chtěla upít. Napodobila ji.

,,Včera jsem přemýšlel a rozhodl se. Chci si Tě vzít.”

Pfffffffffff! prskala čaj paní Alena.

Pfffffffffffffff! prskala čaj ona.

Otec pokračoval.

,,Podívej se. Drahuše zemřela před dvěma roky. Mně se v domově důchodců nelíbí. Ty jsi tu sama. Myslím si, že by to bylo rozumné. Známe se dlouho. Vždy ses mi trochu líbila. A hudba mi nevadí.”

Fascinovaně hleděla na svého otce. Paní se dívala do čaje. Lžičkou dlabala rozinky z vánočky. 

,,Podívej se Zdeňku. Já Tě mám ráda. Nemysli si proboha, že ne.”

,,No tak vidíš. Také uznáváš, že je to rozumné.”

,,Ale já si Tě vzít nemohu.”

,,Co prosím? Jaký důvod Tě k tomu vede?”

,,Já... já.... já... Já jsem to slíbila tvé manželce.”

,,Co jsi jí slíbila?”

Paní Alena našla pevnou půdu pod nohama. Podívala se otci z příma do očí a položila mu ruku na jeho.

,,Víš ona mě žádala, abych si Tě nikdy nevzala. Prý by to pomyšlení doslova. A teď ji budu citovat. Nesnesla.”

,,Drahuše je mrtvá. Teď už nic snášet nemusí.”

,,Ale já bych to také nesnesla. Sliby se musí plnit.”

,,Aha. Chápu.” upil. ,,Děkuji za čaj.” zvedl se a šel ke dveřím. ,,Jano jdeme.”

,,Ale nechoďte. Dopijte si v klidu. Vánočka je dobrá.”

,,U ženské, co chce bydlet sama v takhle hezkém a velkém bytě, mě už nic nedrží. Jano odcházíme.”

Jako v mrákotách se zvedla. V chodbě si oblékla kabát. Čepici. On už byl hotový. Chodba. Výtah. Přízemí. Hlavní dveře. Klíčky od auta. Jedna kapsa. Druhá. Kabelka. Nebyly tam. 

,,Halóóó.” nechali jste si tu klíče.

Hodila jí je. Chytla je. Otevřela auto. Pomohla mu nastoupit. Nastoupila. Řídila. Zastavila. Pomohla mu vystoupit. Chtěla zamknout auto a jít s ním.

,,Klidně jeď. Na nikoho už dnes nemám náladu. Zítra Tě budu čekat. Čau!”

Otevřel hlavní dveře. Vstoupil. Zabouchl.

Stála tam. Dívala se na dveře. Začal padat sníh. Podívala se vzhůru. 

,,Že ty víš vždy přesně, kdy potřebujeme ukonejšit...”

Chytla pár vloček do dlaní. Položila si je na obličej. Chutnali slaně, jak se smíchaly s jejími slzami. 

Mc