Když už, tak pořádně!

,,Myslel jsem si, že kdyby mě viděli tvýma očima, změnili by názor. To je však asi bláhové.” dál pevně svíral volant. ,,Já Tě ráda mám.” řekla jsem neslyšně. ,,Ty mě máš ráda a má rodina mě toleruje. To zní hrozně." Souhlasila jsem.  

KDYŽ UŽ, TAK POŘÁDNĚ!
Znala jsem ho sice jen pár let, ale měla jsem pocit, jako bych vedle něj žila celý život. Byl to ojedinělý člověk, který měl srdce na pravém místě. Byl vysoce inteligentní a dokázal se bavit s každým a o všem. Jeho názory byly chytré a nevtíravé. Z každé společné rozmluvy se Vám usadilo v hlavě semínko, aby v následujících dnech vyrašilo v rostlinu nebo strom. Měl vábivý charakter. Hned jste si ho museli zamilovat. Tak málo stačilo přilnout k němu. My jsme se poznali náhodou. 
Starý známý mě pozval na večeři a tam seděl u společného stolu on. Moc nemluvil. Usmíval se, stejně jako ostatní. Mračil se, když ostatní. Choval se jako ostatní, ale přeci byl zcela jiný než oni. 
Měl rád víno. Byl schopný každý večer vypít lahvinku a ještě si k tomu degustovat nějaký ten doušek kvalitnějšího likéru. Užíval si život a dokázal Vás tím nakazit. Ač jste dělali, co jste mohli, on na Vás působil vždy více vyrovnaně a uceleněji než sám Buddha. Nemohli jste se nabažit jeho společnosti.
Takový byl, když jsem ho poznala. Takový byl se mnou. Měl však také svou rodinu. Ta ho znala jinak. Měla o něm jiné mínění. Brala ho rozdílně. Pro ni nebyl tím, kým byl pro mě. Pojili je jiné zážitky, zkušenosti a historie. Já ho zbožňovala, oni tolerovali.

  ,,Jeho rodina ho tolerovala.” to zní hrozně.

Jako by člověk neměl právo na jejich zájem. Jako by neměl právo na stejnou záři slunce. Jako by neměl právo na to, co oni. Jeho nejbližší, jeho rodina, ta pokrevní. Vím, neměla bych soudit, já tam nebyla. To nebyl můj příběh. Byl to jejich. Oni se mohli chovat podle svého uvážení. Ne vždy jsem si ale dokázala pomoci a občas jsem pronesla.

  ,,Jsi tak báječný, proč mám pocit, že si Tě tvá rodina dostatečně neváží?”
  ,,Oni to tak nemyslí. Mají mě určitě rádi. To ti jen přijde.”

Mají mě určitě rádi? Klade si tuto otázku hodně lidí a nebo se to bere jako samozřejmost? Naše rodina nás musí mít ráda. Přece jsme z jedné krve. Je to povinnost a do té ses narodil člověče. 
Trávili jsme s ním večery u vína a lahodného sýru. Povídala jsem nejvíce já. On se usmíval. Občas jsem se zeptala, zda už toho nemá dost. Zavrtěl hlavou a vybídl mě, ať pokračuji. Už dlouho jsem nezažila ten pocit, že Vás má někdo tolik rád a záleží mu na Vás. Spadla jsem do toho, ani nevím jak. Byli jsme vedle sebe a najednou bum. Lpíte na tom člověku a nedovedete si představit Váš život bez něj. Jediné co jsem v té době nedokázala chápat bylo, že koukal na Ordinaci v růžové zahradě. 
Pracovali jsme vedle sebe a srůstali. Začal mě oslovovat dcero. Já jeho táto. Ostatní na nás koukali a vykládali si věci jinak. Bylo mi z toho úzko. Nechtěla jsem, aby si mysleli, že je to jen povrchní románek staršího muže s mladou dívkou. Občas jsem zkusila vytrousit poznámku, jež ho měla navést k domněnkám ostatních. On však vždy zavrtěl hlavou a řekl.

  ,,Ostatní mě nezajímají. My přece víme, jak to je.”

Ano, to jsme věděli. 
Vezl mě do Prahy, když zamyšleně pronesl, že by mě rád seznámil se svou pravou dcerou. Zarazil se.

  ,,Tou biologickou.” upřesnil.

Kývla jsem, že rozumím a souhlasím. Dál jsme mlčeli a poslouchali mluvené slovo. Zavolala mu manželka. Vychrlila na něj tisíc úkolů. Co musí splnit o víkendu než zase odjede. Láteřila, že jede pozdě a měl přijet už včera. Ptala se, zda zařídil právníka pro dceru. Napadla ho, že ji už určitě nemá rád. Nadávala, že zase celou dobu mluví jen ona.

  ,,Poslouchám Tě a víš, že Tě mám rád.”
  ,,To je dobře.”

Nic víc neřekla. Polemizovala ještě, kam by mohli v létě na dovolenou. Pak zabrumlala nějakou nadávku a zavěsila.

  ,,Promiň.”
  ,,To nic.”
  ,,Víš, myslel jsem si, že kdyby mě viděli tvýma očima a jaký jsem s Tebou, změnili by na mě svůj názor. To je však asi bláhové přání.”

Nevěděla jsem co říci, a tak jsem raději mlčela.

  ,,Já Tě ráda mám.” pronesla jsem po chvíli.
  ,,Já Tebe dcero též a má vlastní rodina mě jen toleruje. To zní hrozně.”

Souhlasila jsem.

Uplynulo pár měsíců a já se chystala na maturitu. Bylo toho hodně. Jako vždy jsem nechala přípravu na poslední chvíli. Teď jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Celou situaci zhoršovalo, že mi můj nový táta neodpovídal na mé volání. Jen vždy napsal. ,,DRŽÍM TI PALCE, PAK TO SPOLU OSLAVÍME. DRŽ SE! C.” Bála jsem se, že se zlobí. Už jsem nežila na Vysočině. Potkávali jsme se méně. Odešla jsem kvůli práci a přítelovi do Prahy. Předtím jsme vedle sebe žili 4 dny z týdne. Teď jsme se viděli už jen jednou. V posledních týdnech ani to. Věděla jsem, že bych se měla učit, ale moje myšlenky rozptyloval on. Maturitu jsem nakonec složila a on byl první, komu jsem volala. Nebral telefon. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Nic. Vždy naskočila hlasová schránka.
Zavolala jsem tedy mamce a oznamovala tu radostnou zprávu. Bylo znát, že jsem ji potěšila. Pak se na chvíli odmlčela a pravila.

  ,,Víš, musím Ti něco říct.”
  ,,Co se stalo?” vyhrkla jsem automaticky.
  ,,Kdy jsi s panem C. mluvila naposledy?”
  ,,Před týdnem, proč?”
  ,,Nechtěla jsem Ti to říkat před maturitou a on také ne.”
  ,,Co jste mi nechtěli říkat?”
  ,,Našli mu nádor. Je v nemocnici. Halóóó? Jsi tam? Slyšíš mě?”

Nebyla jsem tam. Stála jsem před radnicí u Karlova náměstí. Dřepla jsem si. Sedla na bobek. Slyšela jsem pláč. Můj pláč. Někdo do mě vrazil. Přepadla jsem na všechny čtyři. Zpod slz jsem pohlédla směrem k postavě a chtěla se omluvit. Obraz se zjasňoval. Byl to můj kluk. Stál tam s jinou dívkou. Černá díra přede mnou se začala rozevírat hloubš. Nemám tátu. Můj přítel už asi není můj. Najednou jsem pochopila, proč neměl poslední dobou čas. Uviděl mě. Poznal mě. Chvíli váhal. Dívka ho táhla za ruku a šeptala.

  ,,Nech ji. Určitě teď chce být sama. Stoprocentně teď nechce, aby ji nějaký cizí kluk uklidňoval.”

Podvolil se jejímu přání. Hleděla jsem na ty dva rozmazané obrysy. Cítila jsem se sama. Bylo mi špatně. Skončila pracovní doba a zaměstnanci z radnice se začali trousit ven. Nemohla jsem tu zůstat. Nechtěla jsem tu být už ani minutu. Musela jsem pryč. Vrátila jsem se do parku. Lehla si do trávy. Bylo hezky. Svítilo slunce. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a koukala na oblohu. Uvědomila jsem si to až s třesem. 
Byla mi zima. Sedla jsem si a objala rukama nohy. Po chvíli už to nebylo pohodlné. Zkřížila jsem nohy a usedla do meditační polohy. Hledala jsem vhodný objekt na soustředění. Kašna. Zaměřila jsem se na ni. Voda stříkala na horu a padala dolů. Bylo to uklidňující.

  ,,Jste v pořádku?”

Otočila jsem se po hlase. Stál tam kluk. Vrátila jsem se pohledem ke kašně a kývla.

  ,,Slečno takhle nevypadá člověk, kterej je v pořádku. Vy jste si něco vzala?”

Hypnotizovala jsem dál kašnu a zavrtěla hlavou.

  ,,Víte, já Vás tady takhle nemohu nechat. Měl bych z toho špatný pocit. Sednu si támhle na lavičku a kdybyste cokoliv potřebovala. Stačí jen naznačit.”

Kývla jsem.

  ,,Takže potřebujete?”

Zavrtěla jsem hlavou.

  ,,Dobrá, budu tamhle.”

Seděla jsem dál. Voda v kašně cirkulovala svým tempem a svět byl černý. Byla mi zima. Asi jsem tu už byla dlouho. Potřebovala jsem smrkat. Sáhla jsem po batohu. Otevřela ho a zmatečně v něm začala hrabat. Snažila jsem se najít kapesníček, ubrousek, toaleťák, cokoliv…

  ,,Nepotřebujete náhodou tohle?”
  ,,Ano. Děkuji.”

Uchopila jsem nabízený látkový kapesník a zatroubila jako africký slon. Běžně smrkám decentně, jen tak mírně posmrkávám. Dnes mi to bylo jedno. Skončila jsem. Co teď? Byl látkový. Podívala jsem se na něj. Vypadal jako ten, co se mě ptal, zda jsem v pořádku.

  ,,Já Vám říkal, že mě budete potřebovat. Trvalo to sice čtyřicet pět minut, ale měl jsem pravdu. Víte, já totiž umím předvídat budoucnost.”
  ,,Hmmm, to se máte.”
  ,,Ne vážně.”
  ,,Promiňte, jste moc hodný, ale já na tohle teď nemám náladu. Kapesník Vám…”
  ,,Tak třeba za chvíli se na mě usmějete.”

Podívala jsem se na něj jako na, no nebudu to upřesňovat. Zazvonil mi telefon. Volal on. Chvíli jsem váhala, pak jsem zmáčkla ikonu a hovor přijala.

  ,,Ano?”
  ,,Tak už to víš.”
  ,,Ano, vím.”
  ,,Promiň. Nevěděl jsem, jak Ti to říct.”
  ,,To chápu.”
  ,,Nezlobíš se na mě?”
  ,,Zlobím.”
  ,,Myslel jsem si to.”
  ,,Jak jsi na tom?”
  ,,Špatně.”
  ,,Takže ty jsi to neudělala?”
  ,,Jak se teď můžeš ptát na něco takového? Nejdřív mi vysvětli, co se děje.”

Poslouchala jsem a tekly mi slzy. Ten cizí muž si ke mně přisedl. Domluvila jsem a položila telefon.

  ,,Takže Vy jste si vážně nic nevzala. Vy jste jen v prdeli.”
  ,,Jen?” nemohla jsem si pomoci a usmála se.
  ,,Tak jsem to nemyslel.”
  ,,V pořádku.”
  ,,Pojďte se projít. Procházka Vám udělá dobře. Neznáme se, a proto mi můžete říct cokoliv. Třeba se už nikdy jindy neuvidíme.”
  ,,To zní dobře.”
  ,,Já vím. Já mám samé dobré nápady.”

Opět jsem se usmála, smutně, ale přece. Představil se jako Lukáš. Povídali jsme celou cestu až ke Stromovce. Vylíčila jsem mu o tátovi. Svěřila se o zhrzené lásce. Hodně jsem plakala a on mě nechal. Nevadilo mu to. Lidi se na nás otáčeli a on dělal jakoby nic. Dál kráčel po mé levici. Byl tam pro mě. Tento cizí člověk, jež mi přestával být cizím. Zdroj slz vyschnul. Polkla jsem a zaraženě pronesla.

  ,,Víš, že jsem dnes vlastně odmaturovala?”
  ,,Cože? A to mi říkáš až teď?”
  ,,No.”
  ,,Tak to teda ne. Takhle to nenecháme. Odmaturovala jsi a táta Ti zavolal, že nastoupil na léčbu a má 68% úspěšnost se vyléčit. To mi zní jako dvě pozitivní informace, které se musí oslavit. Jo a na toho debila se vyser."

Vběhl do večerky, přinesl lahev šampaňského a nabídl mi rámě.

  ,,Pojď.”

Šla jsem. Usedli jsme na lavičku do Stromovky. Otevřel lahev. Rozlil nám do dvou kelímku a stoupnul si.

  ,,Ať jsi měla dnešní den na hovno, gratuluji k maturitě. Přeji Ti aby se táta uzdravil a zapomněla jsi na toho kreténa, který se k Tobě dnes zachoval tak bezohledně. Prostě občas si hřejeme na hrudi hada, který se nejdříve převlékl za milého beránka. Buď ráda, že je pryč a hleď v lepší zítřky. Na Tebe a na zdraví.”

Ťukli jsme si. Pípla mi SMS.

  ,,Já o vlku a vlk píše?”

Podívala jsem se na telefon.

  ,,Ano.”

Usedl vedle mě na lavičku.

  ,,Takže musíš jít?”

Zadívala jsem se do země. Zvedla se. Zhluboka se nadechla. Udělala tři kroky. Pohlédla na něj. Otočila se k lesu, rybníku a louce. Vzala jsem telefon. Udělala jeden krok. Dva. Odmaturovala jsem! Táta se vyléčí! Zvedla jsem telefon a podívala se na displej. Nadechla se. Zamířila. Hodila. Žbluňk!

  ,,Nemusím. A ty?”

Mc