Jako nějaký hollywoodský biják.

Díval se na mne. Pozoroval. Zkoumal mé emoce. Nebyly tam. Chtěl jsem brečet. Chtěl. Ale nešlo to. Ani jedna slza. Co si o mně asi myslí.   ,,Už jsou na cestě. Prý tu budou do půl hodiny. Musím do práce. Počkáš na ně?” ,,Samozřejmě.”

JAKO NĚJAKÝ HOLLYWOODSKÝ BIJÁK

Potkali jsme se před kavárnou. Objali se. Otevřel mi galantně dveře. Objednali jsme si kávu a usadili se ke stolečku v rohu. Dívali jsme se na sebe. Ani špetka nervozity. Vzal mě za ruku. Hladil její hřbet. Svou rukou se čtyřmi prsty. Líbilo se mi jak je sám sebou. Ber nebo nech být. Smířený. Spokojený. 

Přinesli nám kávu. Každý jsme uchopil svůj hrníček. Nadále mi tisknul ruku. Podíval se mi z hluboka do očí. Nadechl se. 

,,Teď něco řekne.” pomyslela jsem si.

Vydechl.

Očima sjel k mé ruce. Hrál si s jednotlivými prsty. Ukazováčkem mi na hřbetu kreslil spirály. Otočil mi ruku. Masíroval dlaň. Hrál na mé prsty jako na klávesy. Podíval se mi do očí. Nadechnul se. Otevřel pusu.

,,Ano?” už jsem málem řekla, ale vydržela jsem to a jen se usmála.

Mlčeli jsme. Pili kávu. Brzkou kávu. Musel pak do práce a i mě čekalo mnoho povinností. Propletli jsme prsty. Měla jsem ráda jeho čtyř prstou ruku. Vzpomněla jsem si na citát z Války s mloky. Usmála jsem se. Vycítila jsem jeho pohled. Upřela na něj ten svůj.

Nadechl se. Vydechl. Otevřel pusu. Pohledem sklouzl k mé ruce a začal.

,,Měl jsem otce. V sobotu umřel.”

Chtěla jsem něco říci. Avšak teď nebyl správný moment. Cítila jsem, že jen potřebuje moji fyzickou přítomnost. Stiskla jsem mu ruku. Přisunula druhou. Hladila ho po hřbetě.

,,Byl nemocný. Už dvacet let jsem čekal na ten telefonát. Měl jsem ho rád, ale musel jsem se od něj odříznout. Jinak bych nedokázal mít svůj život. Každý den jsem čekal, kdy mi zavolá a řekne: 

,,Stojím na skále, mluv se mnou....” 

,,Spolkl jsem krabičku prášků.....”

,,Stojím na nádraží a za chvíli přijede vlak....”

,,Jedu autem a přemýšlím....”

,,Omlouváme se, ale Váš otec...”

,,Jmenuje se Váš otec...”

Párkrát si sáhl na život. Vždy to však zpackal. Jak nám říkával s bratrem. Poslední týdny jsem mu zkoušel volat. Chtěl jsem se s ním smířit. Pozvat ho na Štědrý večer. Nedovolal jsem se. Byl vždy v hospodě. Nazpátek mi nikdy nezavolal. Nenapsal. 

Tuhle neděli mi volal jeho soused:

,,Už pár dnů jsem ho neviděl. Ani v hospodě o něm od čtvrtka neslyšeli. A to je divné. Můžeš sem přijet?”

,,Za půl hodiny jsem tam.”

Odemkl jsem dveře náhradním klíčem. Byl v koupelně. Ležel tam na zemi. Zíral jsem na něj. Byl tam už takhle pár dnů. To bylo poznat. Na jeho smrt jsem se připravoval dvacet let. Ale na tohle se člověk připravit nemůže.

,,Pane bože,” pokřižoval se soused a vyběhl na čerstvý vzduch.

Za chvíli jsem ho následoval. Vyšel jsem ven. Sáhl jsem pro kapesník. Utřel si nos. Spustila se mi rýma. Slza ani jedna.

,,Musíme zavolat koronera. Jednoho znám. Volal jsem ho k manželce. Najdu číslo.”

,,Dobře. Počkám tady.”

Díval se na mne. Pozoroval. Zkoumal mé emoce. Nebyly tam. Chtěl jsem brečet. Chtěl. Ale nešlo to. Ani jedna slza. Co si o mně asi myslí.

,,Už jsou na cestě. Prý tu budou do půl hodiny. Musím do práce. Počkáš tu na ně?”

,,Samozřejmě. Jsem jeho syn.”

,,To teda jsi,” praštil mě do zad, ,,byl komplikovaný, ale měl jsem ho rád.” zkoumavě si mě měřil.

,,Počkám na ně.”

,,Kdybys něco potřeboval. Támhle bydlí sousedka. Je moc fajn. Můžeš počkat u ní.”

,,To je dobré. Počkám před barákem.”

,,Vždyť je tam zima!”

,,Mám teplou bundu. Děkuji a nashledanou.”

,,Dej vědět, kdy bude pohřeb.”

,,Ozvu se Vám.” potřásli jsme si.

Stál jsem tam venku. Půlhodina utekla jako voda. Přijeli. Uklonili se. Potřásli paží. Vstoupili dovnitř. Za okamžik vyšli ven.

,,Nemůžeme si ho takhle odvést.” oznámili mi.

Nechápavě jsem na ně koukal.

,,Cože?”

,,Musíte zavolat policii.”

Začalo mi docházet, že to bude dnes na dlouho. V práci asi pochopí, když dnes nepřijdu. Vytočil jsem číslo. Omluvil se na zbytek dne. Pak jsem zavolal na policii.

,,Máme práci. Pak se vrátíme.” křičel na mě člověk z černé dodávky.

Odjeli. Stál jsem tam zase sám. Sousedka koukala z okna.

Přijela policie. Zajistila místo. Zavolali koronera.

,,To je dobré, už můžete jít. Budeme Vás informovat.” potřásli mi rukou.

,,Děkuji.”

Odcházel jsem pryč k autu.

,,Jo a ještě....”

,,Ano prosím?” otočil jsem se za přicházejícím policistou.

,,Upřímnou soustrast.”

,,Děkuji.”

Usedl jsem do auta. Zíral před sebe. Před očima mi běžely vzpomínky, když byl ještě v pořádku. Spolupracoval s lyžařským svazem. Na obědě jsme u nás potkávali i leckteré medailisty. Pak se stal knězem. Změnil se okruh jeho přátel. Byl pan dokonalý. Všechno věděl nejlépe. Všichni mu naslouchali. To si poprvé sáhl na život. Skončil v blázinci. Pak podruhé. Skončil tam zas. Pak se dlouho držel. Občas se jen přiotrávil alkoholem. Měl deprese. Velké. A alkohol mu nepomohl. NESNÁŠÍM ALKOHOL.

Zítra bude pohřeb. Svou účast potvrdil lyžařský klub. Sportovci z mládí. Kněží a farníci. Ovečky. Personál z blázince. Doktoři. Sestry. Sousedi. Přátele z dětství. Celá hospoda na rohu jeho ulice. Dokonce kvůli tomu uzavře majitel podnik. Novináři z místního deníku. Pět pošťáků. Místostarosta s asistentkou. Bývalé přítelkyně. Rodina se kromě mého bratra omluvila. Moje matka nepřijde. Budu tam jen já a on za rodinu. 

Museli jsme zamluvit ten největší kostel v městě. Bude to šílené. Jako nějaký hollywoodský biják, podle toho osazenstva. Vážně se bojím, jak to tam bude vypadat. Byl nepředvídatelný. A lidé kterými se obklopoval též.

,,Je mi to moc líto.” hlesla jsem.

,,Jsi hodná. Ale já jsem v pořádku. Je to divné. Ale vlastně mi nechybí. Víš, já jsem se s ním loučil vnitřně kdykoliv jsem ho naposledy uviděl.”

Stiskla jsem mu pevně ruku.

Dopili jsme kávu. Rozloučili se před kavárnou. Každý jsme šli svou cestou. Zacházela jsem zrovna za roh, když...

,,Počkej. ..... Můžeš tam jít se mnou?”

,,Můžu. Černou nosím ráda.”

Rozesmál se.

,,Jsi skvělá!” dal mi pusu na tvář a odcházel pryč. 

,,To bylo poprvé, co jsem se za posledních pár dnů zasmál. Dík.” volal za mnou.

Mc