...Toho rána se probudila a věděla, že se musí okamžitě rozhodnout. Zítra odjíždí a už nikdy se nevrátí. Žila tu osmnáct let a stále neovládala jejich jazyk. Neplánovala se sem přestěhovat, ale zamilovala se do jednoho Čecha...
Alena, neviditelná adoptivní kavárenská matka.
Utěrky. Voda. Skvrna. Čisto. Puch. Plno. Místo. Moucha. Prostor. Chlast. Hluk. Voda. Kolo. Skvrna. Kuchyň. Hudba. Ruch. Moucha. Střepy. Koště. Kolena.
„Almo.”
„Alenkooo.”
„Aleno!”
„Alenko, jaký máte den? Daří se?”
Koukal na ni, jako by se s ní chtěl bavit, ale on se přitom jen cítil blbě za tu rozbitou skleničku. Znala ho. Chodil sem každý pátek a nechal tu tolik, na co by ona pracovala CELÝ týden.
„Ále pekný, děckuju.”
„Vám ta čeština jde už tak pěkně od pusy, to se jen tak nevidí Alenko.”
Položil ruku na tu její. Ucítila papírek. Ježiš, že by jí dělal návrhy? Jí? Mrkl na ni. Sbalila pevně papírek a utíkala s ním rychle do kuchyně. Celou dobu nemohla zaplašit lechtající myšlenky na to, že by jí tenhle člověk mohl třeba tajně milovat a nebo si na ni dokonce pomýšlet. Vykouzlilo jí to PRVNÍ dnešní úsměv.
Když dorazila do kuchyně, nemohla klepající ruku ani rozevřít. Srdce jí tlouklo. Nikdo si toho nevšímal. Nikdo si jí nikdy moc nevšímal, zvláštně nikdo z tohoto mladého kolektivu lidí. Byla jako jejich máma, která jim začne chybět až tehdy, když ji potřebují. Nejvíce jí psali a volali, když měla dovolenou nebo byla nemocná. Napadlo ji, že by nemusela, že by si měla raději užít klidu, ale vzhledem k tomu, že neměla svou rodinu a děti, tak se jí zalíbil pocit, že ji někdo potřebuje. Stala se tak neviditelnou adoptivní matkou této kavárnické smečky.
„Áloooo, nevíš prosím, kde jsou nůžky?”
„Jojo, hnuď su tam.”
Má jen chvilku, musí jednat rychle, jinak se nedozví, co jí ten starý Cassanova napsal. Rozevřela ruku a …
No, vidíš to, jak si hloupá. Ty sis myslela, kdo ví co a on Ti dal jen tohle. Asi by měla být vděčná, ale prostě očekávání, doufání, naivita, zoufalost. Koukala na tu stokorunu a po dlouhé době jí ukápla nad její hloupostí slza. Vrazila si zelenou bankovku do podprsenky a doufala, že se jí tam za ten večer potem nerozpustí. Byla to sice jen stovka, ale ona z toho vyžije minimálně tři dny.
Žila v České Republice už osmnáct let a stále neovládala jejich jazyk. Neplánovala se sem přestěhovat, ale zamilovala se do jednoho Čecha, který jí sliboval, že se s ním bude mít líp. Věřila mu, ani nevěděla proč. Možná mu spíše chtěla věřit, než že by mu skutečně uvěřila. Bylo jí tehdy 38 a věděla, že už může být pozdě. Čas utekl tak rychle. Měla pocit, jako by to byl jen jeden den, týden, maximálně měsíc, nanejvýš rok. Ale rozhodně ne 38 let.
Pracovala. Žila. Pracovala. Byla. Pracovala. Bili ji. Pracovala. Jedla. Pracovala. Přejídala se. Pracovala. Hubla. Pracovala. Milovala se. Pracovala. Jedla. Pracovala. Přejídala se. Pracovala. Šla na procházku. Pracovala. Potkala jednoho. Pracovala. Potkala druhého. Pracovala. Byla sama. Pracovala. Neskončila. Pracovala. Naučila se péct. Pracovala. Šla do kina. Pracovala. On. Pracovala. Proč on? Pracovala. ZASE ON!?!
Toho rána se probudila a věděla, že se musí OKAMŽITĚ rozhodnout. Zítra odjíždí a už NIKDY se nevrátí. Milovala ho už od prvního okamžiku, kdy ji oslovil na lavičce. Zamilovala se. Okamžitě. Nenávratně. Pilně. Lehkomyslně. Svobodně.
„Vy jste tak rozkošná žena, nikdy jsem nikoho neviděl pojídat obložený chlebíček s takovou rozkoší, jako právě Vás!”
Tak tohle by přeci rozhodilo každou ženu, ne? Kdo by byl schopný položit tak krásnou poklonu, zrovna v momentě, když žerete chlebíček a máte u toho upatlanou pusu, tváře a v ruce držíte vajíčko, které Vám právě spadlo do klína…
Mohl to myslet vážně? Mohl mít zájem? Mohl patřit alespoň
pro TENTO OKAMŽIK JÍ?
„Zakousněte se do toho ještě jednou, Vy můj motýlku na majonézové polevě lilku. Já si Vás u toho musím vyfotit.”
Dobře, tohle ji trochu vyděsilo. Proč lilek? Muselo mu být přece jasné, že tam žádný lilek není, že je tam jen jedna nezdravá věc vedle druhé. Možná ta kyselá okurka a kousíček papričky je ok. Je snad ujetej na lilek? Ale ona nikdy nic s lilkem nevařila!
„Ty Vaše polštářky jen volají po zaslouženém obdivu.”
No jasně, je na baculky. Radovala se.
„Mohl bych Vás požádat o telefonní číslo? Chvíli se zdržím a rád bych Vás znovu střetl u nějakého pojídání pokrmů.” Usmál se od jedné nosní dírky k druhé.
Vajíčko jí zaschlo v krku. Kuckala. Dávila se. Zkusil ji popadnout. Částečně se mu to povedlo a začal s ní cloumat. Vajíčko se konečně dalo správnou cestou směrem dolů. Cítila se rozechvěle jako na krovkách cvrčka. Nadechla se a zajíkavě ze sebe chtěla vyklepat odpověď. On však na nic nečekal. Vytrhl ji z ruky chlebíček a strčil si ho CELÝ do pusy.
Válel sousto od jedné strany k druhé a snažil se na ni u toho usmívat. Alena se neusmívala. Alena, rudla. Alena, zuřila. Najednou ji vyletěla ruka a směřovala si to přímočaře do výšek pánova obličeje.
Plesk!
Nápadník se chytl za tvář a koukal. Zíral. Oči dokořán. Najednou se začal smát. Ohromně. Velice. Třepal se jako cyklista na kočičích hlavách a smál se na celé kolo, až se lidé kolem otáčeli a měli chuť se k tomu nakažlivému smíchu přidat.
,,No Vy jste PROSTĚ BÁJEČNÁ zlatíčko," řval a popadl ji vášnivě, ,,dostal jsem už od žen mnoho facek, ale kvůli chlebíčku je to zcela POPRVÉ."
Mc 21'
