Královna Markéta II. a šifra profesora Klause

Dva novoroční projevy, dva seznamy hradních pokynů na rok 2011 a jedno překvapivé rozluštění zakódovaného poselství.

Marta Nachtmannová

Dánská královna Markéta II. promlouvá k lidu vždy poslední večer končícího roku ze své pracovny v kodaňském sídle Amalienborg. Novoroční proslov začal v osmnáct hodin, trval zhruba patnáct minut a byl živě přenášen dánskou televizí a rozhlasem. Český prezident Václav Klaus pronáší svoji řeč z Pražského hradu tradičně po poledni prvního dne nového roku. Letos projev začal ve třináct hodin a živě ho vysílala televize i rozhlas.

Královnin projev je členěn do třiadvaceti odstavců, prezidentovi letos stačilo o deset odstavců méně. Královna začíná tradičně vlídným úvodníkem, v němž tentokrát poděkovala za přízeň a pozornost, které se jí během roku 2010 dostalo mimo jiné při oslavě jejích sedmdesátých narozenin. Prezident po standardním novoročním blahopřání předpovídá klidnější rok.

Královna následně ve třech stručných odstavcích zmiňuje hospodářskou krizi, která „zasáhla světovou společnost, a tudíž také dánskou společnost“. Je to znepokojivá okolnost, protože „mnozí ztratili práci, obchody vydělávají méně peněz, když zákazníkům zbývá méně na nákupy, a krize globálně způsobuje, že podniky dosahují menšího obratu“. Nicméně Dánsko patří mezi země, které krize zasáhla méně tvrdě.

Prezident se ve svém druhém odstavci svěřuje s určitou vyčerpaností z voleb a volebních kampaní a s nezastíranou úlevou se těší, že „v nadcházejících dvanácti měsících snad volit nepůjdeme“. Na scénu sice přibyla nečekaná ochotnická náplava, nicméně i ta má nárok na klid. K ekonomickým slůvkům se prezident dostává ve třetím odstavci, což je standardní. Situace je dobrá, plán ekonomického růstu za rok 2010 byl splněn a v roce 2011 by ho neměly narušit ani důsledky již skončené hospodářské krize, která probíhala za hranicemi České republiky jako v podstatě interní záležitosti mezi Evropou a Amerikou.

Královna připomíná, že Dánsku nepomáhalo při překonávání krizí jen jeho bohatství a úspory. „Jsme bohatí i jiným způsobem. Máme zakořeněné společenství, na nějž jsme hrdí.“ Toto společenství má hluboké historické kořeny a královna ho ve své řeči zmiňuje mnohokrát. „Společně využít naši vynalézavost, píli a tvůrčí síly. To jsou vlastnosti, které můžeme uplatnit, když se nyní snažíme vymanit ze sevření krize.“ Dánsko zažilo mnoho krizí, ale společně jsme se z nich dostali, připomíná královna.

Prezident se k receptu na krizi dostává ve čtvrtém odstavci. Nestraší, nekritizuje, nevyčítá, neobviňuje, nestěžuje si, pouze důrazně dává najevo, že od roku 2004 ho vlády roztrpčovaly, protože neškrtaly, nereformovaly či neexistovaly. Není proto divu, že většinu projevu věnuje nikoli občanům, ale právě vypiplané vládě, kterou drží pohromadě jistý tajný šém, jehož podobu zná jen pár zasvěcených. K vládě Klaus promlouvá z pozice kárajícího rodiče. Jasně popisuje, co to znamená „být hodný“.

V sedmém odstavci na okamžik nastavuje vlídnější tvář i opozici, ale nic moc si od toho nezvedeného uličníka neslibuje. Prezident upozorňuje vládu na nástrahy, které na ni číhají. Na základě vlastních empirických šetření konstatuje, že domorodci jsou většinou takzvaně rozumní a lze je udržet v normálním pracovitém stavu těžkým, ale uskutečnitelným přesvědčováním. Součástí projevu je i vzorový soubor přesvědčovacích hesel s rafinovaným propagandistickým zabarvením na aktuální téma pesimistů, kverulantů a emigrantů.

Dánská královna se obává, zda se krize netýká spíše postojů. Ptá se, zda nesklouzáváme k egoismu, zda nezačínáme být k sobě podezřívaví, zda si navzájem nepřisuzujeme méně laskavé pohnutky. „To je krize, která přichází plíživě a která může otrávit naše vzájemné vztahy.“ Královna varuje, že riskujeme něco, co může být nenapravitelně poškozeno. „Krize, která se takzvaně dá měřit a vážit, která se dá vyjádřit čísly a nakreslit křivkami, taková krize není zdaleka tak závažná, jako když se kymácejí naše hodnoty a postoje. Z ekonomické krize, v níž se nyní nacházíme, nalezneme dříve nebo později cestu ven; ale měli bychom z ní vyjít se zachovanou slušností, a aniž bychom ohrozili společenství.“

Královna připomíná, že jsme dosáhli svobod, které si předchozí generace nedovedly ani představit. Toho bychom si měli vážit. „Ale měli bychom také pamatovat na to, že nikdo se o sebe nedokáže postarat úplně sám. Proto musíme také dávat pozor na společnost, kterou známe jako bezpečný rámec pro osobní rozvoj, a mít oči a uši a srdce otevřené pro naše bližní.“

Po těchto slovech se královna tradičně obrací na lid žijící za hranicemi Dánska. Celé čtyři odstavce byly letos věnovány vojákům v Afghánistánu. Královna vyjádřila podporu vojákům i jejich blízkým a vzpomněla na ty, kteří v boji ztratili život, zdraví, rodinu nebo přátele. Připomněla také, že mnozí se z bojů vracejí fyzicky zranění nebo psychicky poznamenaní.

Podpora českých příslušníků zahraničních misí v Klausově projevu zcela chybí. Zato nechybí rozlícená kritika takzvané „zelené“ politiky. „Nešlo a nejde o žádné velké ideje ani o záchranu údajně ohrožené planety, ale jen a jedině o byznys.“ Prezident velmi dobře ví, proč volí právě tato slůvka. Jeho kupónová privatizace totiž zásadně nepřipouštěla, aby se mohly „peníze milionů lidí přesouvat do státem garantovaných zisků donedávna zcela neznámých a jenom za tímto účelem vytvořených firem“.

Jen díky této profesorově zásadovosti se do roku 2002 ztratil majetek za pouhých padesát miliard korun v rámci prokázané trestné činnosti. Neprokázanou trestnou činností nebo využíváním mezer v zákoně pak došlo ke ztrátám v zanedbatelném řádu stovek miliard korun. To jsou v porovnání s dnešními rozpočtovými škrty drobné, odborně se uvádí „na hranici statistické chyby“. Takže když pan profesor dnes říká „vyvarujme se opakování podobných chyb“, je třeba ho do puntíku poslechnout a s čímkoli zeleným okamžitě skoncovat.

Královna pokračuje pozdravy dánské menšině žijící v Německu, vřelá slova každoročně směřují také do Grónska a na Faerské ostrovy. Nechybí ani zmínka o nadcházejících událostech v královské rodině. Už v lednu očekává korunní pár dvojčata, na což se tu těší úplně všichni, protože princ Frederik a princezna Mary jsou tu stejně populární jako královna Markéta II.

Královna svou řeč vždy zakončuje přáním, které je zároveň výzvou. „V dobrých časech bychom měli mít na paměti, že prosperita není samozřejmá a že je vždycky někdo, pro koho může být každodenní realita tísnivá. Ve špatných časech nesmíme zapomínat na naši dobrou náladu a na úsměv, který nás přenese i šedivým dnem. Přivítejme tedy nový rok s důvěrou a ukazujme si důvěru navzájem, ve velkém i v malém.“

Prezident také završuje svůj projev výzvou: „Nebojme se ho. Nečekejme však, že ho dobrým udělá někdo za nás. Nikdo takový není. Jsme na to jen a jedině my sami. A zdaří se nám to, budeme-li jednat ve vzájemné pospolitosti.“ U poslední věty není zcela jasné, zda patří vládě, nebo i (normálním) občanům.

Vzhledem k tomu, že prezidentův projev směšuje dvě dramaticky odlišné cílové skupiny, uvádím na závěr oddělenou rekapitulaci závazných pokynů pro rok 2011.

Prezidentovy pokyny pro vládu:

1. Opovažte se způsobit jakékoli volby.
2. Plán ekonomického růstu musí být splněn, ať to stojí, co to stojí.
3. Škrtejte, jak jsme si v prosinci slíbili.
4. Oznamte lidem, že kdo nebude při heslu „škrty” projevovat dostatečnou angažovanost, je nenormální, nerozumný, organizovaný kverulant, který uvažuje o kolektivním a hromadném odchodu do ciziny, s kterým se nemůžeme smiřovat. Navíc si uvědomme, že za hranicemi číhá zaostalá Evropa, kde veřejný dluh dosahuje kolikrát mnohem více než 40 % HDP. (Švýcarsko má taky přes 40 %, samozřejmě, jsem informován, ale to není EU a mám tu zemi rád.)
5. Buďte se mnou solidární a začněte se starat o moji budoucnost po březnu 2013.
6. Pro rozumy se chodí na Hrad.
7. Občanům se nenaslouchá, občanům se vysvětluje.

Prezidentovy pokyny pro občany:

1. Škrty za růst a pospolitost.
2. Letos se do ničeho nemíchejte.
3. Vyjadřujte vládě důvěru a podporu – vzorový příklad uvádím ve svém projevu.
4. Držte při sobě, protože vláda drží při mně.
5. Děti se musejí starat o rodiče, o své děti a o svoje budoucí penze, protože my s vládou máme úplně jiné starosti.
6. Blíží-li se k vám pesimista, kverulant či tepající kritik, zacpěte si uši.
7. Víte-li o osobě, která uvažuje o emigraci, sdělte jí, že to je velmi, ale velmi nepěkná věc.

Záhadná šifra na konec

I velikáni se dopouštějí omylů. Panu prezidentovi se to stává extrémně zřídka, nicméně chybička se vloudila do jeho interpretace Dykových veršů. „Známá varovná slova o opouštění vlasti z básně Viktora Dyka platí i dnes,“ píše Klaus. Znění básně neuvádí, ale lze se domnívat, že měl na mysli verše „Opustíš-li mne, nezahynu./ Opustíš-li mne, zahyneš“. Jaromír Slomek v roce 2002 v Lidových novinách upozorňuje, že význam těchto veršů je obrazný: „Z žaláře Dyk posílá do Prahy později slavnou báseň Země mluví. Její pointa se obracela nikoli k emigrantům, nýbrž k českým poslancům Říšského sněmu. Opustit neměli – politicky! – vlast a její zájmy.“

Ale ne. Chyba je vyloučená. V tom musí být něco jiného, nějaký skrytý kód, který trkne jen rozumnou většinu společnosti. Dlouho jsem sledovala falešnou stopu kverulantského Krysaře, cizince, který láká krysy k hromadnému odchodu do záhuby. Jenže Dykův Krysař není báseň... Možná je to šifra jen pro vládu...? Ano! Heslo „Viktor Dyk” bylo klíčem k tajné depeši připomínající prosincové vládně-hradní intermezzo:

Říkání z politického slovníčku
(ze sbírky Pohádky z naší vesnice, léto 1908)
Orel má křídla, prase ne.
Kartel je zlodějství chráněné.
Tajné je ofertní řízení.
Moudrý se vyzná v mizení.
Intervence je pěkná věc.
Procenta přijdou na konec.
Gentleman ví, co dělati.
Vyslechne, ale neplatí.
Čest tvoje, brachu, není mou.
Korektní je, koho nezavrou.
Mandátu těžko dobýt příště.
Držíme se ho jako klíště.

Komentář pro Deník Referendum, 5. ledna 2011