Vnitřní pocit – kdy je krásná žena ošklivá a ošklivá krásná

Ve všech ženských časopisech se dočtete (v rámci povzbuzování sebevědomí), že není vůbec důležité, jak žena vypadá, ale jak se cítí. Jen na tom totiž záleží, jak ji okolí bude vnímat. Ošklivé ženy si to opakují jako svou mantru a muži tomu nevěří. Tvrdí, že přeci poznají, kdy je holka hezká a kdy ne. Ale skutečně to poznají?

"A vsimnes si z tohohle uhlu, ze mam bradavici na nose a knir?"

Mám kamarádku Zuzanu (to není její pravé jméno, ale kdybych ji označila podle pravdy, už žádnou kamarádku Zuzanu mít nebudu). Má příšernou postavu, nevýrazný obličej, děsný vkus a nulovou soudnost. Je příšerně otravná, sobecká a většina lidí ji nemá nijak zvlášť ráda. Vlastně ji nesnáší. A většinou jde o ženy. Muži ji zbožňují, nazývají ji sexsymbolem a bez výjimky podlehnou vždy jejím svodům. Proč to tak je? Proč taková nezajímavá obluda dokáže přesvědčit mozek takového kvanta mužů, že je vlastně neuvěřitelně sexy? Protože si to sama o sobě myslí?

Na druhém břehu této pomyslné řeky stojí jiná slečna. Vysoká, štíhlá blondýna. Už to samo o sobě zní zajímavě, že? Jenže ona chodí shrbená, neholduje sexy oblečkům, chová se stydlivě… Jednoduše si vsugerovala, že to jak vypadá za nic nestojí. A muži ji přehlížejí (což je dost složité, s její výškou, ale je to tak). Proč? Protože vyzařuje to, co si sama o sobě myslí?

Nedávno jsem s ní měla opět schůzku. Přišla jak když snědla pravítko, výstřih hluboký, že i já do něj zírala, s úsměvem (nikoliv plachým jako obvykle). Co se stalo? Někdo, i přes názor, který se snažila okolí vsugerovat, ji prohlédl, odhalil a pošimral sebevědomí. To vyrostlo (i když jen o kousíček a dočasně) a svítilo ven skrz její osobu. Najednou přitahovala pohledy kolemjdoucích. Přesně těch, kteří by tak vehementně tvrdili, že žádný vnitřní pocit nenahradí skutečnou krásu.

Já si nehraji na šedou myšku ani na sexsymbol, ale mám také určité vlnění, kterým se okolí snažím „něco“ vsugerovat. Jde o mou výšku. Nejsem zvlášť vysoká, ale všichni (i ti, kteří mě velmi dobře a dlouho znají) si to myslí. Nosím výhradně podpatky, zdviženou hlavu a nos nahoru (ano, i to lecčemu pomůže…). A oni mi to věří. Všichni. Do posledního. Prohlédnou až v okamžiku, kdy je aura konfrontována s realitou a já postavena do jejich bezprostřední blízkosti. Bez podpatků. Jako prcek.

Je tedy opravdu tak důležité, co si o sobě myslíme a jak se snažíme působit navenek? Může žena s křivým nosem nebo předkusem přesvědčit společnost, že je krásná? A může na základě vsugerování podobného pocitu vyhrát třeba miss? Dá se podobně blufovat i s intelektem nebo „vrozenou“ elegancí? Znamená to snad, že při troše soustředění a píle má každá žena šanci stát se „femme fatale“ a každý muž Jamesem Bondem?