Tak jsem pěkná nebo ne?

Snad žádná žena není stoprocentně spokojená se svým vzhledem. Nejspíš ani žádný muž. Ale ti to zas tolik neřeší (a podle toho to tak kolikrát i vypadá). „Něžné pohlaví“ (jak se někdy špatně uvádí) je ale daleko více tlačeno k tomu, jak má ideálně vypadat.  

„Neboj, ja si nemyslim, ze vypadas jako pes…“

Je to prostě tak, když se žena nestará o svůj vzhled, není to žena. Některé ženy ženami být nechtějí, budiž jim to dopřáno. A ty ostatní se většinu života trápí. Jejich chyba – mohly se na to vybodnout a zařídit se podle svého, ale neudělaly to. Teď si musí povinně nakupovat haldy časopisů, utrácet nechutné sumy za oblečení, make-upy a další zbytečnosti a neskutečně trpět u různých procedur, operací i některých druhů cvičení. Děláme to rády a baví nás vypadat dobře. Nikomu to nemáme za zlé, i když si občas stěžujeme (to ale hlavně proto, abychom daly na vědomí, jak moc se snažíme, případně snížily závist tlustějších kamarádek). Muži si občas hloupě vykládají, že to děláme kvůli nim, ale jsou mimo. Děláme to tak nějak všeobecně kvůli všem.

Nedávno jsem byla na kafi s Arnoštem (což sice není jeho skutečné jméno, ale co je komu po tom). Arnošt je milý společník, přestože módě a mým vášním nijak zvlášť nerozumí. Spíš naopak. Chodím s ním na schůzky, které skutečně nemají žádný sexuální podtext a užívám si obyčejného přátelského krafání. Jenže tentokrát udělal tenhle chlapík chybu – pomluvil jisté mé tělesné partie! Bylo to v žertu a také jsem to tak brala. Navenek. Uvnitř jsem si tohohle Arnošta vyškrtla ze seznamu. Je mi celkem jedno, co si konkrétně tenhle člověk myslí o mém poprsí (břichu, stehnech či čemkoli jiném), ale hlodat to ve mně začne stejně. Rychle se s ním rozloučím a večer se kroutím před zrcadlem a pečlivě zkoumám inkriminovanou partii. Nejsem dokonalá, ale copak mi to nějaký buran má právo vymlouvat?

O pár dní později jsem zašla na oběd s jinou osobou. Nazvu ho třeba Karlem. Sedím s ním v pizzerii a nezřízeně se cpu obří porcí těstovin. Nechci ho lovit, takže nemám zapotřebí hrát si na éterické cosi, co se živí jen Eviankou a ledovým salátem. Bavíme se o všem možném, drby o společných známých počínaje a Kafkou konče. A najednou, aniž bych to zvlášť čekala, mi pochválí přesně stejnou partii, kterou Arnošt tak haněl! Jsem spokojená a definitivně přestávám halit to místo do neforemných pytlů. Skutečně?

Zvláštní je, že chválit vám může kdokoliv cokoliv, ale stejně si budete vždycky přesně pamatovat toho, kdo nad něčím ofrňoval nos a co to bylo. Na jednoho Arnošta by muselo být deset Karlů, aby bylo vaše sebevědomí opět v rovnováze.

Mám ráda lidi, kterým je jedno, jak působí na ostatní. Mám je ráda, protože vím, že takoví lidé neexistují. A říkat si můžou co chtějí. Schválně – zkuste někdy takové osobě něco vytknout a čekejte. Zaručeně už ji v té příšerné hučce nikdy neuvidíte…. (minimálně vy rozhodně ne!) A na závěr – ne, Karel není gay! Ani žena...