Každé ráno potkám v tramvaji krásného chlápka. Má hezký úsměv, nos, boty, nese si notebook a vypadá inteligentně, jak jen chlápek z tramvaje vypadat může. Vždy se do něj zamiluji. Jen ale na těch pět minut v tramvaji.
"Rychle! Rychle! Nebo dneska nestihnu SVEHO autobusaka!"
Nejde vlastně o toho konkrétního muže (popravdě řečeno, v mé tramvaji se hezouni s notebookem asi líhnou, takže jsem každé ráno zamilovaná do někoho jiného), jde o všechny. Všechny ty drobné lásky dne. A jak jsem zjistila, rozhodně nejsem podobně postižená sama – snad každá žena, kterou znám, zažije průměrně čtyři až pět krátkodobých zamilování za den.
Nutno podotknout, že většina z nich nikdy nepřesáhne přes hranici lásky platonické. A pravda je taková, že bychom to nejspíš ani nechtěly (mladý trafikant je fajn, když nám schovává oblíbené cigarety, bůh ale chraň, mít ho doma!). Je rozhodně lepší, přimyslet si vlastnosti a život k nějaké neimaginární postavě, než se potloukat ulicemi a povídat si se vzduchem. Navíc se můžeme těšit na každé další setkání a třást se příjemným stresem. Zamilovávat se zase a znovu...
Jeden můj kamarád mi nedávno řekl, že my ženy jsme hrozné. Že stačí s námi prohodit pár slov a hned si myslíme, že nás dotyčný zbožňuje a miluje. Že prý vidíme víc, než v tom ve skutečnosti je. Jistě. Tím jsme pověstné. Ale proč si nezvýšit sebevědomí takovou malou každodenní láskou? Proč nemít důvod k úsměvu nezávazně na závazcích?
Někteří muži tomu říkají flirt. Klidně je při tom nechám. Pro mě je to malá láska, takové „demo“ - hrát se to dá, ale za celou hru bych určitě neutrácela (nebo bych brzy ztratila nervy ji dokončit). Takže hraji stále dokola dema typu „Blonďatý švec“, „Hezoun ze třetího“ či „Barový frajírek“... Ale alespoň se díky tomu (na rozdíl od mnohých) v metru usmívám!
