Šmíruji svého idola. A vy?

„Googlování“ jmen a vystavování fotek a dalších informací v různých sociálních sítích na internetu otevřelo nové dveře pro šmírování partnerů a „idolů“. Prošli jste těmito dveřmi? Já ano.  

"No moc se nesmaj, dedo, zitra si te dam do profilu..."flickr.com

Můj pravidelný ranní rituál otevírání osobní pošty a letmé prolétnutí důležitých zpráv nedávno doplnilo sledování novinek na takzvaných profilech u lidí, které znám. Stala se z toho jakási potřeba – nutně musím vědět, jak vypadá nová slečna mého bývalého přítele, co zajímavého se dělo na včerejší párty po mém odchodu a (to hlavně!!!) co se změnilo u mého současného „objektu zájmu“. Všechny ta zjištění bývají více či méně masochistická (má nástupkyně vypadá jako modelka, párty se zábavně zvrhla a objekt zájmu je stále stejně krásný a zadaný). Tak proč to dělám? Proč mám v sobě touhu všechno vědět, když jediný efekt je ten, že budu celé dopoledne tupě zírat z okna a říkat si „proč“?

Nemůžu ale vše svalovat na internet. Podobné šmírácké akce jsem dělala (a dělám) i mimo on-line svět. Vím, že má někdo (respektive Někdo s velkým Ň) být v tu a tu hodinu tam a tam, takže si nenápadně nasadím černé brýle a brousím kolem. Co kdyby náhodou, že? Neříkejte mi, že vy to neděláte. Nikdy vám to neuvěřím. A že nemáte zapotřebí praktikovat podobné manévry kvůli seznámení (prohloubení seznámení, sbalení atd.)? Šáhněte si do svědomí, jestli jste náhodou někdy podobným způsobem nesledovali svého partnera.

Ano, ne všichni se můžeme pyšnit milionem záznamů ve vyhledávačích a profilem na všech „boocích“ a „spacech“. Co pak dělají naši „šmírovači“ a partneři, když chtějí vědět (a vidět) jak na tom jsme s tím údajným kamarádem? Schovají se za křoví a čekají na kompromitující okamžik. A když nastane? Mohou vyskočit, zakročit a ztrapnit se? Ne, jsou stejně svázaní, jako když my skenujeme jejich internetovou identitu.

Občas si říkám, proč má každý takovou zvláštní posedlost, vědět o životě toho druhého absolutně všechno? K čemu nám tyto informace, které dotyčný ani nechce sdělit, vlastně jsou? Můžeme je nějak použít? Když uvidíte, jak vaši přítelkyni někdo svléká ve vířivce plavky, asi zakročíte a rozejdete se. Ale proč tam vlastně lezete? Proč chcete mermomocí vidět zpoza křoví, jak končí váš vztah? A pokud údajný kamarád na vaši slečnu ani nesáhne, co pak? Budete šťastni? A budete pyšní na svou podezřívavost a „šmíráctví“? 

Jsme všichni jen banda masochistických hlupáků, kteří si touto touhou po vševědění spíš ublíží než pomohou. A jdeme do toho znovu, i když rizika známe. Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, já už dávno vím, co se změnilo v životě mé oběti. Jsem naštvaná, že to není nic, a náš vztah se tudíž neposouvá nebo jsem naštvaná, že to je něco, co náš vztah nijak neposunulo. A udělám to i zítra. A pozítří…