Pokrytectví avantgardních individualistů

V poslední době je to všude samé emo, indie, vampire styl, vintage, hippie, dark, techno, elektro, disco… a dávno se už při používání podobných termínů nemluví jen o hudbě. „Emo“ může být účes stejně jako chování, „disco“ může být adorované i zatracované…

"...kudy vede cesta, z tich podivnejch míst..."Mona M. Kdekdo se v tom už dnes neorientuje a pravda je taková, že i někdo, kdo se orientovat chce, to jednoduše nestíhá. Životních stylů, lifestylů – v pravém významu toho slova, je kolem nás tolik, že některé ještě ani nemají jméno. Jiné sice název mají, ale vlastní „členové“ ho používají pouze v hanlivém či pejorativním významu („…naše kapela rozhodně neni emo!“, „Není to tričko moc diskofilní“). A co víc – v hanlivém a pejorativním významu je často to stejné označení používáno i příslušníky jiných skupin. Ono vlastně vůbec patřit do nějaké skupiny je všeobecně považováno za opovrženíhodné.

 
Ale proč to tedy všichni ti mladí dělají? Proč si navlékají trička s malými lebkami (někde jsem slyšela trefné označení - „lebčičky“) a propichují si dvojitě ret, když údajně nejsou emo? Mluvím teď jak nějaká stařenka a přitom od těch, které popisuji nejsem věkem tak daleko.

 
Je samozřejmé, že když jdete na techno, obléknete se trošku jinak než když jdete na disko nebo na rokový koncert. Ale proč je to samozřejmé? Proč prostě nemohu všude chodit jak chci já? Proč na člověka tihle koukají takhle, když dělá něco jiného, co se víc hodí pro příslušníka tamté skupiny a naopak? Proč jeden člověk pohrdá druhým jen na základě vzhledu a životního stylu?

 
A všichni tito „jiní“, kteří se tak vehementně odlišují a nechtějí patřit do žádné škatulky jsou vlastně otroky svých lifestylů – je totiž navýsost nežádoucí tancovat veřejně na Vondráčkovou, pokud se řadíte k fanouškům té a té hudební skupiny. Hoši v ní se totiž tváří navýsost zle a drsně a to, že někdo, kdo má rád je, si i skutečně s chutí zatancuje na pecku z osmdesátých let, se nehodí k jejich image. Vás to může bavit sebevíc – jen to proboha nikdy nikde nepřiznejte!

 
Takže rázem má váš alternativní lifestyl velmi jasně daná pravidla, která když nerespektujete, skupina vás nepřijme za svého člena. A v tu ránu jste individualista. Nebo je respektovat můžete, ale bude z vás pokrytec (a vlastně už nebudete nikdy skutečně šťastní).

 
Problém je v tom, že nikdo není výhradně to nebo to druhé. Každý jsme mixnutí – hipík s technařem, systémák s čundrákem… a není lepší být tedy tím jedinečným mixem, než aby nás za naše skutečné záliby vyhazovali z té nebo té druhé „rodiny“?

 
První knížka, kterou jsem kdy přečetla (bylo mi tehdy šest) se jmenovala Pohádka o ptáku Klabizňákovi (Václav Čtvrtek, Albatros 1988). Ústředním hrdinou byl ptáček, který byl napůl páv, napůl vrabec a napůl vrána. Žádní ptáci ho ale za svého nepřijali – těm připomínal vránu, takže fuj, těm vrabce, takže fuj… nakonec zůstal sám, ale byl šťastný, protože jedinečný a „sám sebou“. Buď mi ta kniha dala tehdy víc, než si dokážu přiznat, nebo nevím. Ale pravda v ní byla veliká – jak už v knihách pro děti bývá…

 
Proč se přetvařovat, abych byl avantgardní individualista, když jedině bez přetvářky můžu avantgardním individualistou skutečně být?

A co vy? Máte nějaký styl, který preferujete, nebo se v nich absolutně neorientujete? Co si myslíte o mé fotce? Kam by jste mě podle ní zařadili? A myslíte si, že je to pravda...?