Muži co umějí naslouchat a ženy které čtou v mapách

Ve světě je nastolena určitá rovnováha mužských a ženských principů. Je prostě známo, že muži dělají to a to a ženy zas něco jiného. Nejtrefněji tuto skutečnost popsali manželé Perseovi v názvu své knihy: „Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách“. Co se ovšem stane, když je tato rovnováha narušena?

"Priest Black"

V komixu by přišla bytost v růžovomodrých legínách a všechno vyřešila svou supersílou. Chlapům by přidala nějakou testosteronovou vlastnost a ženám trochu něčeho růžového do nátury a všechno by bylo, jak má být. V komixu ale nežijeme, takže se musíme potácet ve světě, kde – k překvapení všech racionálních typů – objevíme i pár anomálií a nikdo proti nim nezasáhne. Respektive musí je vyvážit někdo s anomálií opačnou. Existuje-li někde žena, která chápe drobounká písmenka a čárečky v mapách, musí zákonitě někde žít i muž, který dokáže pochopit náznaky a vstřebává význam slov do hloubky.

Rozhodně si o sobě nemyslím, že jsem feministka, jen mám prostě ráda pořádek. I v zadaných úkolech jednotlivým pohlavím. Rovnoprávností se sice všichni ohánějí, což je hezké, ale skutečná realizace trošku pokulhává. Nevadí. Ženám tedy rozhodně ne, protože některé se podle jejích pravidel už začaly chovat navzdory (jejich zaměstnavatelé a rodiče to sice ne vždy plně akceptují, ale ony se alespoň…). To je všechno v pořádku. Ale napadá tyto ženy, že pokud se rozhodnou bojkotovat své úkoly, musí je někdo za ně udělat? A právě pro ně je tady připravená armáda mužských citlivek (jak je nazývají muži, kteří se zasekli v názorovém předminulém století), která je vyškolena zachránit svět a nastolit rovnováhu!

Těmto citlivkám je jedno, že jsou doma, že vaří a nakupují a svou ženu vídají jen po večerech – jsou s tím smířeni a jejich pozice je baví! Ba co víc, dokonce rádi své ženě naslouchají, vymýšlejí pro ni romantická překvapení a místo hospody s kamarády probírají uplynulý den se svou ženou. A jsme u toho – citlivost ve světě převažuje! Ženy sice zastávají mužské funkce, ale pořád chtějí být ženami! Chtějí aby o ně muži pečovali, chtějí si pobrečet, být křehké… Jenže Superhrdina stále spí ve svém doupěti a ony si to nemohou dovolit. Takže se starají samy o sebe, jsou tvrdé, drsné, nebrečí a zdá se, že jejich citlivost je tatam. Rovnováha je rovnováha.

Muži se stávají nesnesitelnými citlivkami (protože – přiznejme si to – vždy byli poněkud slabší a když na to mají právo, náležitě si to užívají) a ženy hrubnou a tvrdnou neskutečnou rychlostí. Občas si říkám – naštěstí to ještě nepostihlo všechny. Naštěstí jsou muži co jsou muži a ženy, které stále zůstávají ženami, takže v hlavě některých lidí ještě nebliká kontrolka „Změkni! Změkni!“ nebo ta druhá. Nejspíš to nikdy nepostihne celé lidstvo a když ano, v rámci zachování rovnováhy se situace zase začne otáčet. Něco jako všechna ta oteplování a ledová období.

Prostě – díky bohu, ještě existují muži co jsou „mužští“ a ženy dostatečně „ženské“. Což je zvláštní názor ženy, která ten první typ nesnáší, ale logický názor ženy, která chce zůstat typem druhým. Jenže mám takový pocit, že vlivem okolností (a kvůli udržení rovnováhy) se musím tím modifikovaným typem ženy stejně dříve či později stát. Nebo se mohu zaseknout někde v půlce? Nebude to pak teprve ta pravá rovnováha?

Ale copak to jde, když nás rovnovážný pud žene stále více do krajních mezí?