Je osamělá žena automaticky "podezřelá"?

Co si myslíte, když potkáte atraktivní ženu v restauraci nebo v klubu a i při sebedelším šmírování nenarazíte na žádný její doprovod? Je to pro vás podezřelé? Nebo ji bez přemýšlení považujete za někoho, kdo se chce seznámit?   

„Mam sukni, boty na podpatku a hlad! Nezajima me, ze se chces seznamit!“

Občas se mi to prostě stane a někam si vyjdu. Sama. Sama přijdu do restaurace, sama si objednám a sama jídlo sním. Není to zoufalství – prostě se potřebuji najíst a nechce se mi vařit. Nikdo vhodný zrovna nemá čas (a já ani třeba nechci s nikým hloupě konverzovat) a nemám náladu sedět zavřená doma s jídlem z fastfoodu. Vezmu tedy knihu, sebe, peněženku a vyrazím. Chci se jen v klidu najíst, ale očividně na to nemám právo – číšník považuje za nutnost se mnou flirtovat, nějaký divný chlápek od baru mi posílá drink, dva muži od vedlejšího stolu se snaží vnutit… Je snad žena, která právě nemá žádný doprovod automaticky považována za „seznámení-chtivou“?

Nemluvím ovšem pouze o restauracích – kdekoliv se žena v produktivním věku ocitne bez „dozoru“, jsou na ni nalepeny pohledy všech přítomných mužů. Stačí, když se v klubu na moment odloučím od hloučku přítelkyň, a už okolo mě stojí armáda „chytačů příležitostí“. Jistě. Takové to vzdálení od „hloučku“ je prastarý „balící“ trik. Ženy ho rády využívají a muži na něj ještě raději reagují. Jenže možná by ti druzí měli občas použít trochu svého intelektu a zhodnotit, zda se žena nabízí (samozřejmě myslím „nabízí pro vztahový trh“!!!) nebo zda jen jde na toaletu. I když – není to vina žen? Nepoužívaly tuto strategii tak dlouho, že je i náznak podobného chování vnímán podle zažitého stereotypu?

Ještě před čtyřiceti lety (a možná i dnes, kdo ví…) se v některých malých městech udržoval systém jakéhosi „pohlavního dělení veřejného života“. Muži měli své věci k řešení a ženy zase jiné. Mezi sebou nekomunikovali až do zasnoubení. Pokud šla nějaká dívka sama třeba přes náměstí, bylo z toho haló. Muži s ní nechtěli nic mít a ženy ji pomlouvaly. Byla něco jako děvka. Což je zvláštní, když si uvědomíte, že jen prošla přes náměstí bez doprovodu.

A proč chodit do minulosti (i když, kdo ví, třeba to na té Sicílii funguje stejně dodnes), v islámských zemích je v podstatě zakázáno svobodným ženám vyrážet ven bez doprovodu. Je to asi jako by si člověk vyšel na Václavák jenom v průhledném prádle. Nebezpečné, vyzývavé a nežádoucí. Taková žena je považována za lehkou…

Je tedy i dnes sebevědomá a emancipovaná žena, která neřeší, jestli náhodou někam jde sama, považována za děvku? Bojí se muži podobných žen natolik, že je musí balit a ukazovat jim, kdo je tady chlap? Nebo prostě neakceptují to, že dnes ženy nedělají všechno jen za účelem založení rodiny?

Jistě, komu by nelichotilo, že se s ním někdo chce seznámit? Je to milé. Bohužel když vás někdo během půl hodiny třikrát vyruší od závěrečné kapitoly napínavé knížky, začnete přemýšlet, že si příště nalepíte knír.