Imaginární přítel nebo plnohodnotný partner?

Když mi bylo dvanáct, nutně jsem potřebovala mít nějakého kluka. Přišlo mi, že je společensky nevhodné být v takovém věku sama. Nějak to bohužel nevycházelo, tak jsem si alespoň vytvořila imaginárního přítele ve svých snech.  

"Je mi jedno kdo jsi, ale budu ti rikat Oldrichu..."flickr.com

Časem jsem vyfasovala skutečného partnera, pak dalšího, dalšího a můj nehmatatelný kamarád se nadobro rozplynul. Jistě – byl to zcela vymyšlený tvor – ale o co byla láska k němu horší nebo divnější, než láska k reálné osobě, kterou si zcela zidealizujeme? Možná náš skutečný idol někde doopravdy žije, ale co my si o něm myslíme a jaké vlastnosti mu přisuzujeme, je realitě na hony vzdálené. Z jeho osobnosti bereme jen střípky a to, co se nám nehodí do představy dokonalého člověka, jednoduše vymažeme z paměti.

Pokud s milovaným člověkem trávíme 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, je tato idealizace téměř nemožná, jde spíš o případ vztahů, kdy se dva téměř nevídají, ale přesto se považují za pár. Nebo nepovažují, ale sní o tom. Minimálně jeden z nich. V takových situacích je totiž těžké oddělit to, co je skutečné od toho, co jsme si přimysleli (zveličili, potlačili…). Objekt naší touhy se tak stává téměř dokonalou bytostí a naše láska se prohlubuje. Bohužel na zcela éterické úrovni, která má s realitou málo co společného. Nastává tedy situace, kdy náš imaginární partner sice má předobraz ve skutečném člověku, ale společnou s ním má jen identitu – většina ostatního je jen výplodem fantazie.

Problém je v okamžiku, kdy se pravá osobnost takového „étera“ nebo „éterky“ projeví. Jsme zmateni, rozčarováni, omlouváme je před sebou samými a znovu idealizujeme. Občas se sice vyděsíme a uvědomíme si, že ten koho máme plnou hlavu asi neexistuje. Že bereme dotyčného fyzickou schránku jen jako jakési promítací plátno, kde běžně sledujeme projekci našeho ideálu. Jenže nedá se nic dělat – emocím se nedá moc poroučet a tak milujeme chudáka „pseudo-dokonalého“, přičemž on ani netuší proč. Vlastně – kdyby nám někdo vypnul promítačku, netušili bychom to ani my.

Jenže, jak se říká, i nešťastná láska je lepší než žádná, tak milujeme alespoň někoho (za něco, co mu kromě nás nikdo nepřisuzuje) a jsme šťastni. Ráno se probouzíme s úsměvem a myšlenkou na „něj“, kupujeme si spodní prádlo, které se „mu“ líbí, vybíráme jídla, která chutnají i „jemu“… Jsme prostě spokojeni, že máme na koho myslet. To že si náš obdiv v konkrétních případech většinou vůbec nezaslouží, je věc jiná. Alespoň nemáme přítele imaginárního ze sta procent, ale jen z padesáti…