Také se vám parvidelně stává, že si vybíráte stejné partnery, jaké jste už jednou měli? Nemyslím pořád ty samé osoby, ale srovnatelné typy. A to i přes to, že jste se zařekli – „Už nikdy žádný umělec/workholik/větroplach/mamánek, žádná drbna/dámička...!“ Nic naplat – máte doma zase totéž.
"Tak kde je dalsi muz ze stejne reky?"flickr.com
Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš – praví jedno moudro. A jiné zase – chybama se člověk učí. Ano, většinou podobná lidová doporučení respektujeme, ale jakmile jde o vztahy a to, do koho se máme či nemáme zamilovat, jsou všechny rady k ničemu. Takže i tyto. Co může ale za to, že si stále všichni vybíráme podobné typy partnerů? Proč budujeme vztah s někým, kdo má totožné povahové rysy jako někdo, s kým se nám už jednou nepodařilo vztah vybudovat? Proč nás ta mrcha chemie nutí zamilovat se znovu do absolutně nepoužitelného člověka?
Když se zamyslíte nad všemi svými dosavadními vztahy (láskami či objekty zamilovanosti) určitě najdeme něco, co měli všichni partneři společné. I kdybychom to byli jen my. Může to být maličkost, drobnost, třeba že uměli všichni dobře vařit, ale častěji to bývá celý soubor určitých vlastností, který se dá charakterizovat nějakým archetypem. Snílek? Ochránce? Kamenné srdce? Stoprocentně existuje nějaké slovo, kterým by jste mohli souhrně označit všechny své známosti i navzdory tomu, že jedna z nich byla s idealistickým kytaristou a druhá s movitým podnikatelem.
Vlastně to není nic zvláštního – koneckonců, všechny z nich jsme si vybrali my a přestože se v průběhu let měníme, některé hodnoty nám zůstávají. Spíš mi připadá zajímavé, jak s pomocí stejných charakterových rysů našich partnerů můžeme odhalit něco v nás, o čem jsme nevěděli nebo vědět ani nechtěli. To, co hledáme u svého protějšku je totiž to, co bychom sami chtěli mít, nebo co bytostně potřebujeme k životu. Pokud se nějaká vlastnost vyskytuje jen na jednom exempláři z naší vztahové sbírky, byla to jednoduše akutní potřeba. Za úvahu spíš stojí, když se nějaký model chování, názor nebo postoj opakuje vícekrát. To je právě to, co nás odráží…
Takže můžu dál vehementně tvrdit, že preferuji vysoké blonďáky s romantickou povahou a se sklony ke spontáním výstřelkům. Stejně vždy skončím u děvkaře snažícího se vytvářet nějaké umělecké hodnoty a trpícího nulovým sebevědomím, které kryje svým „drsňáctvím“. Toho samého, jakého jsem nedávno opustila. Co to o mě asi vypovídá?
