Chcete za partnera sami sebe?

Ta otázka je v každém rozhovoru, ať už novinovém, časopisovém nebo mezi čtyřma očima. „Jak by měl vypadat tvůj partner?“ Pokud je někdo upřímný, vyjmenuje pár fyzických vlastností („blond, velká prsa, dlouhé nohy…“), pokud je někdo chytřejší a nudnější, řekne nějakou klasiku („hlavně aby byl hodný…“) a ti, kteří ví, o čem to je, řeknou pravdu. Tedy to, že si přejí mít vztah s člověkem, který je více méně jejich kopií. Každý jsme trošku narcista a jediným člověkem, kterého dokážeme skutečně milovat, jsme my sami.  

„...když ona porad nechape, ze konzervy ja nezeru!“

Nedávno jsem přemýšlela, co měli společného všichni ti, kteří mě svého času fascinovali. Kromě jistých vlastností, které mě bohužel pronásledují u každého spřízněného muže, to bylo hlavně to, že jsme měli ve většině případů stejný názor. Počínaje knihami a filmem, přes politiku a oblíbený druh čaje, až po postoj k nesmrtelnosti. Věděli jsme, kdy náš protějšek dostane hysterický záchvat a kdy bude maniodepresivně mlčet. Kdy je vhodné přijít se špatnou informací a kdy je správná nálada na šampaňské s jahodou. Po čase jsem věděla, co od druhého můžu čekat a chovala jsem se tak, jak bych ráda, aby se on choval ke mně. Fungovalo to i naopak.

Proč, když je to tak báječné, o tom mluvím v minulém čase? To je jednoduché – stačila maličkost, ve které jsme se neshodli (láska kontra nenávist k plísňovým sýrům, oslavování proti zatracování jistého umělce, postoj k darwinizmu…) a naše souznění bylo natrženo. Chodili jsme kolem problému stále dokola a přesto, že to byla jediná „vada“, časem narostla do obřích rozměrů a nešla dále tolerovat.

Samozřejmě – mohla jsem přistoupit na kompromis, vařit neutrální jídla, bavit se o neutrálních umělcích a Darwina s jeho teorií vytěsnit z mysli. Jenže, říkala jsem si, když už jsem byla tak blízko, můžu být přeci s někým, kdo je úplně jako já. Zvláštní je, že jsem ochotná leccos tolerovat, co se takzvaně velkých věcí týče, pokud jde ale o hlouposti ala sýr, neustoupím ani o krok. Zvláštní – jako by si člověk, když už ve vztahu nepřirozeně popírá sám sebe, chtěl nechat alespoň malinký osobní ostrůvek a jakmile je tento ohrožen, stává se z toho monstrózní problém.

Občas slýchám názor, že protiklady se přitahují. Myslím, že je to velký nesmysl. Samozřejmě, v období vášně se dá překousnout, že ona je punkera jak poleno a on hraje na housle v symfonickém orchestru. Ale co pak? Nebo je u podobného páru skutečně více pravděpodobné, že vydrží? Jsou už tito jedinci natolik zvyklí na překážky, které plynou z jejich „nehomogennosti“, že je nějaký sýr rozhodně nevytočí?

Nevím jak vy, ale já budu dál hledat své druhé já… Třeba jednou najdu někoho, kdo miluje nivu, nemyslí si, že Duchamp byl nýmand (pokud ho vůbec zná) a není Scientolog!