Když jsem balíčky s mletým vyskládala na linku, bylo mi okamžitě jasný, že masa je málo. Netušila jsem, kolik lidí přijde, ale sekaná se speče, to ví každej. Naštěstí jsem Lízu nechala na víkend u mámy a mohla ještě zaskočit k řezníkovi. Ona totiž každý loučení prožívá, jako kdyby bylo poslední. Vyje před sámoškou, klepe se z tý strašný nejistoty, jestli se k ní ještě někdy vrátím, a když se po patnácti minutách konečně s nacpanýma taškama zjevím, postávají nad ní v kroužku cizí babky, litujou jí a mně vyčítaj, že jezevčíka utrápím.
Další hrouda mletýho a čtyři kila bůčku, tři obří láhve okurek a tři bochníky chleba.
V kapse mi zvonil telefon, ale musela jsem se soustředit na každej krok, chodník byl jako namydlený sklo.
„Markét, prosím tě, nezlob se, chtěla jsem přijet, ale tady je ledovka, i kdybych se dostala z Knína do Prahy, v noci to zas umrzne a zpátky nedojedu.“
Samozřejmě jsem se nezlobila, Péťa má doma mimino, nechtěla bych ji mít na svědomí. Ani na Líbu jsem se nezlobila, že nepřijede od Mělníka, ani na Martina z Kališť, kterej dojel až na čtyřicátej kilometr, a až pak to otočil a vrátil se domů.
Vyklopila jsem mletý na na linku, rozklepla čtyři vejce, přidala dva balíčky majoránky a ruce ponořila po lokty do masa. Pípla mi zpráva, potom druhá, a obě začínaly stejně:
„Markét, nezlob se…“
Trouba už žhnula, kůži na bůčku jsem nakrájela do mřížky a šoupla ho do horka, ať se vypeče. Potom jsem otevřela okno, protože součet vůní v garsonce obvykle vydá na pěknej smrad. Zas zvonil telefon: „Markét…“
Pomalu jsem se začínala děsit: šest kilo sekaný, čtyři kila bůčku, přijde na to, sežere to…
Ještěže jsem se na starý kolena chytla špatný party, pokaždý je někdo z holek na chatu, když nemůžou pomoct, aspoň politujou, všechno se mnou sdílej, uklidňujou mě a rozveselej.
„Přijde Ašaka a Kozelka,“ napsala mi Renča. Došlo mi, že je zlákala na sekanou.
Káťa mi poradila, jak se dá upéct v lístkovém těstě. Právě jsem ji do něj balila jako miminko do plenek, když se ozvala naše Viol:
„Mámo, stojíme s Jozefem před hospodou a nikdo nám neotvírá.“
Jozef, basák z Prešova, čtrnáct dnů přemlouval kapelníka, aby mi večer zadarmo zahráli. Když kapelník konečně přestal dělat fóry, musel si chudák Pepa vypůjčit aparáty, protože hospoda na koncerty není zařízená, a při tom poslouchat řeči, že ve stejným termínu mohli hrát někde za peníze.
Čtyřicet minut na stosedmdesát, řekla Káťa.
Taky už byla pěkně nervózní, protože slíbila, že se večer převtělí do jedný z postav mojí knížky. Tři dny se vžívala do role, vypůjčila si paruku a brejle, chyběly už jen vlásenky, červená rtěnka a korále.
Zavolala jsem naší Babet, jestli by nějaký nepřinesla.
Napřed to znělo jako omyl, jako když v dálce prosí o milost, potom mi došlo, že přišla o hlas.
Vymyslela jsem takovou blbinu. Abych neráčkovala do mikrofonu, až budu návštěvníky vítat, měla mě Babeta nadabovat. Takový věci mě napadají kolem čtvrtý ranní, protože nespavost je můj věrnej přítel. Myslela jsem si, že to bude sranda, teď to spíš vypadalo na průser.
Další dvě zprávy: „Nezlob se…“ a další omluvnej telefonát.
„Prosím tě, nešil,“ řekla mi Viol. „Kolik lidí ti odřeklo? Uvědom si, že když nás bude dvacet, bude to dobrý. Myslíš, že na mě by dvacet lidí přišlo?“
Kdo má tři dcery, nikdy už nebude na světě sám.
Devatenáctej telefonát mě rozbrečel. Garsonka smrděla sekanou a bůčkem. Do čeho jsem se to uvrtala? Od rána jim tady vařím, a oni takhle. Jen zkuste nachystat hostinu, na kterou nikdo nepřijde.
Viol nás čekala uprostřed silnice. My totiž se Zděndou málokdy trefíme.
„Pepince ujel vlak z Budějovic,“ nahlásila. „Čekat se na ni ale nebude, kapelník už se dvakrát ptal, jestli jsme si jistý, že ještě někdo přijde.“
Pak už se dveře netrhly.
Babeta odskřehotala svůj part, zatímco jsem naprázdno klapala papulou, ale nikdo se nesmál.
Renča recitovala návod k použití knihy. Když jsem ho četla poprvé, lekla jsem se, jestli nakonec není lepší než celej můj příběh, už jsem ale měla nasmlouvanou tiskárnu.
Potom Baruška přečetla pár stránek. V jejím procítěným přednesu se zdálo každý slovo důležitý a zároveň znělo strašně cize. Mohla jsem tohle vůbec napsat já? Naštěstí na jeviště vtrhla Káťa a sebrala jí mikrofon. Působila tak věrohodně, že Zuzku museli přidržet na židli, aby mě nešla zachraňovat před ostudou.
Kapela spustila, Míša s Michalem se dali do tance, přidala se i Líba, která přece jen přijela od Mělníka.
Sekaná zmizela, bůček jakbysmet, začínala být sháňka po židlích.
Babeta se radovala, že kluci hrajou tu její, kterou hrát odmítají, protože se všem líbí, a oni se nechtějí podbízet. Pak jim pan Kozelka, undergroundová legenda, řek, ať už se na to vyserou, že v tom randálu neslyší, co mu Jarda povídá.
O půlnoci zbylo na stole posledních pět knížek a Zděnda se skamarádil s malířem pokojů, kterej se do hospody zatoulal náhodou.
Lícní svaly mě bolely z usmívání, přestat jsem s tím ale nemohla, protože jsem všechny měla ráda. Kdo taky může říct, že zná každýho svýho čtenáře jménem?
„A máš to za sebou,“ řekla mi v neděli naše Pepi.
„Ty bláho, ještě mám ve sklepě 700 knížek! Půjčila jsem si na to od babičky.“
Dvě stovky si vzal do distribuce Kosmas, na krámy se ale asi stejně nedostanou.
Proto zas nabízím poslat vám knížku poštou. Jedna je za stovku a osmnáct korun na známku. Jestli jich prodám 450, vrátí se náklady na jejich výrobu.
Skládku jsem rok zkoušela rozdat zadarmo, a když to nevyšlo, prodávám poslední kousky taky po stovce.
V pondělí mi Hana napsala, že dělám křest jako nějaká Pawlovská.
V úterý mi začalo připadat, že se to všechno událo před rokem.
Pozejtří budou vánoce a potom začne další rok a já už zase spřádám plány.
Děkuju vám všem za přízeň a přeju, ať se máte mít s kým rádi.
Protože všechno ostatní se poddá.
