začínám žít svým tajným nočním životem.Rozsvítím lustr v kuchyni a vyvětrám, vesele plýtvám vodou i prostředkem na nádobí. Potom si naliju vínko a dám se do kreslení šišatých obrázků. O půlnoci mívám stůl i ruce zmazané od barviček a oči rudé jak angorák, jenomže máma dávno spí a já můžu zalézt do peřin s prsty černými od tuše. Ať žije anarchie!
Celý den sedí před televizí zpříma jako vlčák. Nejradši má reality show zpravodajských pořadů, ale občas se v kuchyni i střílí. Zdá se soustředěná, jen někdy odtrhne zrak od obrazovky a natáhne krk, aby zkontrolovala, co se děje venku na ulici. Bydlíme totiž v přízemi.
Když ještě nebyla v každé domácnosti televize, obkládaly si babky okenní rámy polštáři a celé dny bezostyšně zevlovaly. Naše nuselká babička bydlela až ve třetím patře, proto musela postávat v průjezdu. Máma jí do dneška nezapomněla, jak se tam natřásala a smála, až se jí zlaté korunky na stoličkách blýskaly.
„Teď mě nech, snídám,“ říká ráno psovi a usrkává kafe s mlíkem. Od obrazovky ji neodláká ani hlad.
„Měla jsem chuť na topinku,“ vítá mě, když se vracím z práce. „Jenže jsem byla líná.“
Když topinky nasmažím, zahlásí: „Pánvičku nemeju!“
Včera jsem se cestou z lékárny stavila na tržišti pro vajíčka.
S prodavačkou si akorát povídala paní v naducané zimní bundě. Ohlédla se: „Dělám ti tu frontu.“ Pleť měla jako indiánská babička, vrásky nad horním rtem asi od toho, že si celý život pískala. Nad okem fialovou bouli.
„Najednou jsem seděla na zemi, nějakej kluk mě držel za ruku a volal záchranku.“
Ohlédla se, jestli taky poslouchám.
„Odvezli mě na chíru, udělali rengén, potom mě poslali na neurológii a nakonec mě chtěli vodvézt do nemocnice na pozorování. Tak jsem jim zdrhla.“
„Vy si koledujete.“ Prodavačka na pult postavila láhev mléka z farmy. „Dvacet osm.“
„A máslo,“ připomněla jí babka. „Zase by ses vokradla.“
Byla jsem na řadě a už jsem otvírala pusu, když mi položila dlaň na rukáv:
„Stejně pudu brzo do prdele. Dyť mi bude pomalu devadesát!“
„Máte pěknou modřinu.“
„Mám, jo?“ sáhla si nad oko. „Tak to mě nechtěj vidět zejtra.“
„Budete mít móňo.“ To ji rozesmálo. Chytila mě za předloktí a odvyprávěla, jak se vydala do Podolí, kam chodí plavat od pětašedesátého.
„Tak jsem jim zdrhla,“ zakončila zas pyšně. „Ze špitálu bych se domu živá nevrátila.“
Přála jsem si, aby mě dál držela a nepouštěla. Taky se mi líbilo, že mi tyká. Že se obléká tak, aby jí nebyla zima a kašle na to, co tomu řeknou lidi. Že když spadne na hlavu, má z toho švandu.
Nejspíš za to může máma, že mě to táhne k babkám. Když mě teď má za zadkem, povolila, už není tak pichlavá a jedovatá, je s ní taky sranda.
„Teď mě nech,“ říká psovi odpoledne, „mám tu Dva a půl chlapa.“
A když v kuchyni vařím, na chvíli televizi ztlumí. Na to, jak pracuju, se prý dívá ještě radši. Už mě ani nerozčiluje, že se každou chvíli ptá: „A víš, jak to dělám já?“ Stejně jenom kibicuje a nezvedne se, aby mi vyrvala vařečku z ruky.
Tuhle povídala, že v televizi slibovali pěkné babí léto. Říkám si, že jim ty předpovědi občas přece jen vyjdou.
