I když jinak je strach svinstvo a dokáže člověka připravit o radost ze života. Když tělo co chvíli vyhlásí bezdůvodnou mobilizaci, přejde vás chuť na skopičiny a jste rádi, že jste rádi.
Když se mi to stalo poprvé, volali jsme dokonce záchranku. Doktor mě zběžně prohlédl, změřil mi tlak a puls a řekl, že mi nic není. Kdybych mu uvěřila, mohlo to tím tenkrát skončit, jenomže se mi to nepovedlo a bála jsem se pak další spoustu let.
Zajímavé ovšem je, že nikdo jiný o mě tehdy strach neměl. Říkali mi, ať si to tak neberu a abych se tomu nepoddávala. Dokonce i psychiatr mi vynadal, že se mám sebrat, pořádně se zapřáhnout, dát si do těla, abych neměla čas na blbosti.
Byl to vůl.
A dneska se o mě najednou všichni bojí. Abych nezlenivěla. Abych nevypadla z rytmu. Když se budu pořád flákat doma, nevyjdu prý potom z bytu. Taky se bojí, aby mě máma neumořila, ale toho se bojím i já, protože se mnou vede psychologickou válku.
Minulý týden jsem se dala do uklízení kuchyňské linky. Z horní skříňky jsem vytáhla všechny hrnky na čaj a zkusila se s ní domluvit, které z nich nebudeme potřebovat. Přelétla je očima a řekla, že všechny. Budeme potřebovat. Sedm bílých hrnků se zlatým dekorem, dva hrnky s ovcemi, čtyři půllitrové s modrými puntíky, dva od bráchy s logem firmy a ještě ty tři květinové. Prostě všechny.
Nechala jsem to být. Vždycky muselo být po jejím a teď jsou na mě s Alzheimerem dva.
Dávala jsem si bacha, abych všechno vrátila na místo. Tuhle se ztratil plecháček na vodu, kterou si ráno zalévá kafíčko. Naštěstí jsem hned vyskočila z postele a našla ho tam, kde vždycky stával, takže se nestihla pořádně rozčílit.
Kuchyň tři roky nikdo nemyl, když jsem drhla mastnou špínu nad sporákem, potila jsem se a funěla. Máma vypnula televizi a bedlivě sledovala každý můj pohyb.
„Ty tam dosáhneš?“
„Jo.“
„Až dozadu?“
„Jo.“
„Já jen že se ten prach rád schovává do rohů.“
Slezla jsem ze židle a řekla, že si musím zakouřit u sebe v pokoji z okna, abych se zchladila
Vršek linky jsem myla skoro dvě hodiny, ale s výsledkem jsem byla spokojená. Spodní skříňky mi zabraly sotva polovinu času.
„Nemačkej tu igelitku,“ kibicovala máma.
„Nemačkám, skládám ji.“
„Potřebuju ji na odpadky.“
„Vím a proto ji nemačkám.“
„Já jen, že mě stála v Albertu dvě koruny.“
Když bylo hotovo, zvedla se ze židle a řekla, že si jde na chvíli lehnout.
„To víš, doteďka jsem makala.“
Ve čtvrtek všechny hrnce přerovnala. V pátek přerovnala hrnečky. V sobotu znova přerovnala hrnce, takže se v nich ani jedna z nás nevyzná. Slyšela jsem řinčení i to, jak polohlasem nadává, ale za nic bych do kuchyně nepáchla, nejsem sebevrah.
Samozřejmě to ve mně kypí, a vztek, který spolknu, se ve mně usazuje jako kal. Kolikrát trvá týdny, než si ho rozmluvím, chce to čas.
A ten já mám.
Mám teď čas pozorovat a o věcech rozmýšlet. Mám čas se rozpomínat, třeba na to, že když rackové letí kolem okna, vypadají jako loutky na nitích, a že když slunce vychází támhle vlevo, mám jih nejspíš přímo před nosem.
Krásně jsem zlenivěla, a kdybych nemusela se psem, kolikrát bych ani nevyšla z bytu, protože píšu další knížku a mastím ty své výkresy pro radost.
Není se čeho bát, kamarádi. Já taky myslela, že když si povolím uzdu, přemůže mě to lenivé zvíře, které v sobě krotím. Místo toho se vyrojily nápady. Některé se mi i zdají a jsou krásnější než cokoliv z toho, co se dá koupit ve slevě.
Mít čas je totiž lepší než mít prachy.
