„Myslíš?“ Máma nad Lízou postávala s rukama v bok a zamračeně si ji prohlížela. „Furt musí bejt po jejím.“ „Jezevčíci už jsou takoví.“ „Proto se taky převtělil do ní,“ řekla jsem. „Umíš si ho představit jako pudla?“
Zasmály jsme se, ale nakonec uznala, že taky vidí společné rysy.
Je stejně zvědavá, na procházkách nic nemine bez prozkoumání a s každým se chce kamarádit. Po ránu se vlečem krok sun krok, zatímco kolem pádí čas.
Příchylnost projevuje nejvíc těm, co přicházejí občas, nás, co jí podstrojujem, venčíme ji a krmíme, opouští s lehkou samozřejmostí. Když nás má po kupě a zrovna nezahýbáme s jinou čubou, ztrácí zájem. Ovšem chraň nás ruka páně, kdybychom si chtěli jít po svém. To se rychle rozpomene na psí věrnost.
„Tati,“ zavolala jsem na psa a on naklonil hlavu na stranu a zavrtěl ocasem.
„Tak vidíš,“ řekla jsem.
Doopravdy na převtělování nevěřím, i když mi taky vrtá hlavou, kam se poděly všechny duše, co tu od počátku světa byly. A odkud se berou nové. Nechoďte na mě s tím, že duši nemáme. Na vlastní oči jsem viděla, jak to vypadá, když z těla uletí a nechá slupku prázdnou.
Ten večer před čtvrt rokem, když jsem se nastěhovala do tátova pokoje, se děly podivné věci. Zhasly tři žárovky v lustru. Nešla televize. Internet taky zlobil a v mobilu zmizel signál. Ten sice pořád kolísá, ale ostatní přístroje se hned druhý den umoudřily. Doteď jsem přesvědčená, že se táta vztekal, že mu ničím obejvák.
Byl by pro něj krutý trest prožít psí život v mámině područí. Trochu bych mu to přála za to, že pro něj ženský byly míň než chlapi. Máma s ním souhlasila, že prý jsou šikovnější a chytřejší. Vyprávěla mi, jak brečela, když jsem se narodila, a jak nadskakovala štěstím na porodním stole, když na svět přišel brácha. Nijak zvlášť mi to, myslím, nevadilo, protože jsem si ženská nepřipadala. Holka by přece měla být něžná, skotačivá a koketní, zatímco já mám asi duši z medvěda.
„Sedni, sedni!“ křičí na Lízu máma, když se spolu vracejí z procházky. Nedá si říct, pouští ji z vodítka mezi dveřmi a pak se zlobí, když čuba vletí ke mně a otře špinavé tlapy do peřin.
„Jo, tati,“ promlouvám k němu v duchu, „musí bejt utrpení dostat se do rukou někomu, kdo nevyznává systém a navrch ještě zapomíná. Měls ji brát do divadla, jak po tobě vždycky chtěla a na dovolenou k moři. Celej život ses vymlouval na práci, a všechno po čem toužila, jsi měl za blbosti.“
Jinak ho ale beru pod ochranu. Vozím ho do lesa, aby se vyběhal, a na noc ho pouštím k sobě pod peřinu. Ráno se s mámou vítají, jako by se dva roky neviděli. Říkám si, že mohl dopadnout i hůř.
