Ráda nakupuji, vlastně strašně ráda nakupuji. Je mi jedno, jestli jsou to potraviny, hadříky, kosmetika nebo květináče. Ráda okukuji výlohy, šmejdím po bazarech, zapadlých obchůdcích a nemám vůbec nic proti tomu, jednou za čas navštívit, nějaký větší obchodní dům. Jenže všude jsou, mám na mysli obchodní zástupce všech možných společnost. Rítí se za mnou na ulici, zastavují mne v uličkách mezi obchody a nabízí mi možnost plnit si své sny (někdy taky zdravotní knížku). Většinou jsou to mladíci s americkým úsměvem a sáčkem, které jim moc nepadne. Mladíci, kteří mají hlavu plnou snů, o tom, jak budou bohatí. Stačí jen ulovit nějakou tu dušičku.
Zastavují mne s otázkou, jestli si chci plnit své sny (kdo by nechtěl), jestli chci, aby moje peníze vydělávaly a jestli mám nějakou tu finanční rezervu. Někteří rovnou mluví o tom, zdali chci vyhrát nějaký skvělý dárek popř., jak by se mi líbilo ušetřit. Někdy s poděkováním odmítnu, jindy si trošku popovídám. Už vím, že to bude jen na chviličku, jeden podpis a mohu si začít plnit své sny s kreditní kartou od společnosti xy.
Jediný dluh, který uznávám, je ten na bydlení. Ačkoliv mě hypotéka netrápí, jsem schopná si představit, že se kvůli tomu, že budu bydlet ve svém, zadlužím na x let. Jsem ochotna pochopit, že někdo, kdo dojíždí denně do práce, si pořídí levnější auto na leasing. Rozumím tomu, že na dluh vystuduji, proto, abych se později nemusela zadlužovat. Co, ale dnes nechápu, je to, že si spousta lidí bere půjčku na dovolenou, novou televizi, Vánoce …
Mnoho lidí kolem mne má kreditní kartu, několik z nich se ještě nevzdalo a neustále mne přesvědčuje o jejích výhodách. I já jsem jí kdysi měla, podnikala jsem, a pokud se někdo zpozdil s placením, tak se moc hodila. Nicméně moje kreditní karta byla na velmi malou částku, kterou bych i dnes neměla problém splatit. Proč si lidé berou kreditní karty ve výši jejich čtvrtletního platu, je mi záhadou. Opravdu jsou 2-3% co Vám vrátí banka tak rozhodující? Pro mnohé ano. Pokud se nad tím zamyslím, tak z částky 10 000,-, kterou jsem schopná měsíčně nechat v obchodě, je to 200-300,- což je fajn. Pokud se ovšem zpozdím se splacením o pár dnů, jsem velmi rychle v mínusu, a to nepočítám nějaké minimální splátky, kde jde většina peněz na úroky a 10 000 můžu splácet i několik let … pro mnohé je důležité, že kreditní karta jim pomůže plnit si své sny …
Někteří, z těch co se mi jí (popř. kontokorent) snaží vnutit v obchodě, mají moc pěkný argument: „Nechte své peníze vydělávat“, hm to by se mi líbilo a jak na to, ptám se jich naivně. Velmi rychle je mi to vysvětleno. Vlastně si vezmu kreditní kartu a moje výplata může po dobu X dní vydělávat. Nevím, kolik je max. úrok na spořícím účtu (nesmím zapomenout na splátku, takže moje výplata mi musí být kdykoliv k dispozici), ale jsem si jistá, že to není tak skvělé, abych se kvůli tomu musela zadlužovat.
Pokud se vyskytnu někde, kde prodávají dražší zboží, bývá to většinou nějaké elektro. Ještě se rozkoukávám a už je u mne usměvavý mladík, kterého velmi zajímá o jakou lednic, televizi bych měla zájem. Odpovídám po pravdě, že se jen dívám, mladík pozvedne obočí a jede naučený monolog: “Vám by se nelíbila nová lednice, zrovna tahle umí skoro všechno, ušetří Vám, jídlo bude dlouho čerstvé a zdravé. Vy opravdu nepotřebujete doma nic nového, zamyslete se co třeba pračka, jak jí máte dlouho?“ Než se naděju, vysvětluje mi, jaké mám štěstí, že zrovna dnes je lednice v akci a pokud na ní nemám, nevadí. Společnost, pro kterou pracuje, mi na ní velmi ráda půjčí. Je to otázka chviličky a mám jí doma. A když už jsme u toho, nepotřebuji novou televizi nebo finanční rezervu, protože on zajistí, že mi půjčí více. No není to skvělé? Ne není. Jestliže nemám na novou lednici, musí mi stačit stará a jestli má být moje finanční rezerva dluh, tak děkuji, nechci.
Zbývá už jen kontokorent aneb povolené přečerpání. S tím mi občas zavolá někdo přímo z banky, kde mám účet. Písnička je ovšem stejná. Finanční rezerva, která Vás nic nestojí, platí se, jen když jdete do mínusu, jedná se o obnovitelný úvěr (vlastně pořád v mínusu a úroky běží). Peníze, které Vám pomohou plnit Vaše sny …
Ne, ne, nechci.
Přiznávám, líbilo by se mi nové auto, nebo možná dvě, ráda bych si užila cestu kolem světa a na Vánoce bych ráda dala všem dárky podle toho, co si opravdu moc přejí. Jenže stojí to za roky splácení, za stres z toho, že nebudu mít na splátku, protože třeba přijdu o práci nebo onemocním?
Snažím se plnit své sny i bez toho aniž bych musela dlužit, kam se podívám. Určitě si své sny neplním stoprocentně, ale raději se měsíc, dva, rok uskromním, než abych se zadlužila. Snažím se, aby mé sny nebyli o tom, co mám, ale o tom, co zažívám. Nebylo to tak vždy, ale několik zkušeností mě poučilo.
Znám mladou ženu, která splácí měsíčně 20 000,- jen proto, že chtěla hezkou dovolenou, nové auto a zažít silvestra v New Yorku. Znám mladý pár, který bude svojí svatbu splácet ještě pět let. Jednám s klienty, kteří chtějí půjčku, protože ty předešlé nezvládají. Obracejí se na mne klienti, kteří potřebují prodat dům, jen proto, aby jim ho nezabavil exekutor.
Bohužel znám i dost lidí, kteří si stále plní své sny pomocí dluhů …
Vím, že v dnešní době (a možná nejenom v ní) je strašně těžké na cokoliv ušetřit. Svět je plný lákadel, která chceme nebo musíme mít, ale cesta nevede přes dluh. Cesta vede přes to, umět se uskromnit, srovnat si priority, protože nejde mít všechno a hned.
Můj známí říká: „Když chceš něco, na co nemáš, je nejvyšší čas začít více vydělávat.“ A já dodávám „Pokud to nejde, je potřeba se smířit s tím, že to nemáš, nebo si budeš muset počkat a šetřit.“
