Na poslední poradě v práci se strhla zuřivá debata. Asi s námi nadcházející přímá volba prezidenta pěkně mává. Kdo, koho bude volit mě popravdě až tak moc nezajímá, ale zbystřla jsem, když se začalo řešit členství v komunistické straně Jana Fischera.... donutilo mě to k malému zamyšlení ....
Nejsem zastánce jakéhokoliv režimu, který upírá právo na svobodu, v tuhle chvíli si ani nejsem jistá, jestli podporuju demokracii v podobě jaká je u nás, ale to je asi na úplně jiné zamyšlení ... zaujalo mě, kolik mladých lidí bere členství ve straně před x lety jako něco, co je nepřípustné ... vybavily se mi dvě vzpomínky.
"Jen jednou jsem zalitovala ..." tuhle větu pronesla moje babička, když jsme se o komunismu bavily. Jen jednou zalitovala, že do strany nevstoupila a to ve chvíli, kdy mému otci přišlo zamítnutí ohledně přijetí na vysokou školu. Možná zalitovala i v době, kdy jejich majetek byl znárodněn, ale o tom se nezmínila.
"a vy jste získal titul jak" za tuhle otázku mi v demokratické zemí bylo uděleno podmínečné vyloučení ze střední školy. Zeptala jsem na ní inženýra,který byl tvrdě proti komunismu a vyučoval u nás pozemní stavby.
Je jednoduché odsoudit někoho za něco co udělal, je jednoduché v mém věku, kdy jsem komunismus nezažila, říkat, že já bych nikdy do strani nevstoupila. Možná kdybych byla postavena před volbu moje přesvědčení nebo moje rodina vybrala bych si rodinu.
A stejně tak mi přijde jednoduché tu psát odsuzující články...
